Básně od Janius Pavlicius Unicornus

unicorn

Děkujeme našemu čtenáři a kamarádovi za poslání jeho básní. Jak se vám líbí?

 Statečnost všední

Řinčení zbraní sílí,

duši posílá drtivý tón,

strach je mu pánem zas,

těžký voj vstříc mu hrozí,

kyne hrůza z těchto mas.

Mohl jsi přeci klidně žít,

stačilo víc mít, než být,

já vím, to ta duše nezkrotná

a srdce, jako zvon.

Hleď! Zde všichni ti zoufalci stojí,

oni se jednat podle svého srdce bojí,

vzteklí už se sápou na tvou hruď,

v lesku očí mají z tebe strach.

„Zákone většiny nyní suď!“

Říká si osud, jenž na něj sáh,

pohrdal jeho podlostí,

zároveň mu děkoval,

v žalu kropil slzou dlaně,

přesto se mu uvnitř smál.

Také měl strach, jako každý,

snad ve tváři trochu bledý,

ale měl rád, dokázal vzdorovat!

Janius Pavlicius Unicornius

Právo

Vichřice fouká do mých vlasů,

slyším tisíce chrabrých hlasů,

ruka již sahá po chladné zbrani.

Proč každý rychle vsází na ni?

Ta, jenž těla druhých trhá,

za ty zbabělce, co v bezpečí se krčí,

životy jiných pro nic mrhá,

z úkrytu pak vylezou a nejvíc křičí,

ze země místo kvítí více křížů trčí.

Ptám se, co je těm mrtvým odměnou?

Člověk soudí člověka, kde na to právo vzal?

Celému světu lhal,

od svých systémů čeká,

že uchopí do rukou absolutní moc,

strachem se však svijí,

když přijde tmavá noc,

zisk a snadný požitek jim hodnotou,

víc v jejích duších to zeje prázdnotou,

nedokáží tu chvíli tady žít,

aniž by projevili vroucný cit.

Kladou si masky velké škály,

záhy hledají sami sebe,

před nimi stojí ostré skály,

o pomoc prosí tvou duši, tebe,

jsou opuštění, hrají otřepanou roli,

za to všechno jim to stojí.

Plná ústa vyšších cílů a idejí,

jedno zklamání, hned se ozbrojí,

zoufale chtějí vlastnit jistotu,

žel jim, nevidí druhých hodnotu,

ztracen jejich boj …

 Janius Pavlicius Unicornius

Hrozba

Velké utrpení na obzoru,

hory lidských obětí,

bouřím se, je tu trest,

pln jsem vzdoru,

lidskost pláče v zajetí.

Milióny očí v překvapení zírá,

jak to, že země se vlní.

Proč je tady v zemi díra?

V bunkru v bezpečí se choulí všichni vyšší,

jistě spláchne to jen spodinu,

však záhy ze sutě,

ruka v obleku trčí,

drží svůj plat, svou odměnu!

A co ti venku, co peklu hledí v tvář,

netuší, jak tomu přispěli.

Modlí se; „Pane Bože, zač trestáš?!“

Tací jsou, tak zbabělý!

Nyní chtějí ze svého boha odpuštění sát,

přestože všechno vědomě tady činili,

prosí, aby se nemuseli svého díla bát,

oni jen chtějí, aby je bozi chránili.

Schopnost vše zdůvodnit

a vinu hodit na druhé,

lidem byla dána,

ona největší je jejich zbraň,

čistící svědomí jim,

ta řídí zbabělé krvavé lidské kroky každého rána.

Pryč, Krásko Přírodo, s tím!

Janius Pavlicius Unicornius

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>