Biblický kontext 1. část: Spasení a záchrana

How-People-Take-Bible-Texts-Out-Of-Context

Rozhodl jsem se udělat sérii biblických kontextů, protože je to vlastně to úplně nejdůležitější, co často uniká našemu chápání a tím pádem i celý výklad určitých biblických pasáží je zcela mylný. Prvním tématem bude zároveň to nejdůležitější a to sice spasení pro věčný život.

Problém je, že dnes mnoho a mnoho čitatelů Bible vidí pod slovem spása či záchrana automaticky věčný život v nebi- tedy dar milosti spasení skrze víru v dílo Ježíše Krista. Ovšem velmi často se slovo spasení nebo záchrana používá ve významu určitého druhu pozemského vysvobození, záchrany života nebo záchrany složité a těžké situace atd. Jedině pokud správně rozlišíme kontext slova spasení nebo záchrany, můžeme správně interpretovat daný verš a situaci v níž je slovo použité. Věčný život je jen jeden, spasení a záchrany od určitých věcí zde na Zemi je mnoho.

Když se topil Petr ve vlnách nevolal k Pánu o záchranu své duše, ale chtěl zachránit před utonutím. Stejně tak, když ap. Pavel píše o tom, že žena bude spasena jako matka, jistě zde není myšleno, že žena musí být matkou, aby měla věčný život. Z tohoto příkladu je vidět, že nesprávný výklad slova spasení může vést k zákonickým a legalistickým praktikám, které podmiňují naši spásu nějakým naším konkrétním dobrým skutkem či výkonem. Bible ale učí o věčném životě to, že se dá získat pouze a jenom vírou a prostou dětskou důvěrou v dílo Ježíše Krista. Nelze k tomu absolutně nic přidat, žádné naše skutky nemohou spásu zapříčinit ani jí nemohou nějak odstranit. Spasení je dar milosti z prosté víry v evangelium. Pokud jednou člověk dar milosti spasení přijme, má věčný život a narodil se z Boha- je Božím dítětem a Bůh se ho nikdy nevzdá a nepřestane ho milovat.

Verše, kde se mluví o věčném životě a spasení, jsou nejvíce v Janovu evangeliu. Na mnoha a mnoha místech můžeme číst, co je třeba udělat, aby člověk získal věčný život a že se jedná o přítomný čas, nikoliv o nějakou vzdálenost budoucnost.

„Amen, amen pravím vám: Že kdož slovo mé slyší, a věří tomu, jenž mne poslal, máť život věčný, a na soud nepřijde, ale přešelť jest z smrti do života. (J. 5:24)

Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. (J. 3:16)

Nebo ovce mé hlas můj slyší, a já je znám, a následujíť mne. A jáť život věčný dávám jim, a nezahynouť na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé. (J. 10:27-28)

Řekl jí Ježíš: Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude. A každý, kdož jest živ, a věří ve mne, neumřeť na věky. Věříš-li tomu?
(Jan 11:25-26)

A mnoho a mnoho dalších pasáží v Janovi nám říká, že věčný život se dá získat jen a pouze vírou. Pokud by k němu bylo zapotřebí ještě něco jiného, bylo by třeba tyto verše (a mnoho dalších) buď úplně vyškrtat nebo konstatovat, že jsou jen částečně pravdivá a tudíž jsou falešná. Spasení pro věčný život je tedy pouze a jen skrze víru, není z nás, nestojí na naší poslušnosti, dobrotě, vydanosti, mravnosti, pravdivosti, změněném způsobu života, ale pouze a jen na Ježíši Kristu.

Nebo milostí spaseni jste skrze víru, a to ne sami z sebe: darť jest to Boží, Ne z skutků, aby se někdo nechlubil.
(Ef. 2:8-9)

Na jiných místech Bible se ale můžeme setkat s tím, že spasení vyžaduje naší určitou snahu nebo sebezapření, nebo nějaký konkrétní čin. Například pokud bychom brali slovo spasení jak vstupenku do věčného života, pak ap. Pavel říká, že ženy mohou být spaseny jen jako matky. (1. Tim. 2:15)

Apoštol Pavel tady ale hovoří o spasení ze špatného způsobu života, klevetění, zahálce atd.. Velmi často se totiž jedná o spasení od něčeho v tomto našem pozemském životě. Pojďme si ukázat na verše, které často používají zákoníci a jejich špatný kontext způsobuje zmatení v otázce spasení a daru věčného života.

První je ono známé: „Kdo vydrží až do konce, bude spasen.“ (Mat. 24:13)
Je zde řeč v kontextu o věčném spasení a věčném životě? Nikoliv. V kontextu se totiž jedná o fyzické pronásledování a o fyzický život. Tedy záchranu života pozemského, nikoliv věčného života. (Dobré vysvětlení od Andrewa zde: https://www.youtube.com/watch?v=PCZJZfhuyOA)

Co by ale znamenalo, kdyby se zde skutečně hovořilo o věčném životě, jak to překrucují zákoníci? Znamenalo by to, že spasení pro věčný život jsme naší odvahou, naší vytrvalostí a naší poslušností až do konce. Znamenalo by to, že si až do konce života nemůžeme být jisti spasením, protože samozřejmě nevíme, jestli opravdu vytrváme nebo ne. Znamená to stálou pochybnost o tom, zda mě opravdu Ježíš miluje a jsem Boží dítě nebo ne. A kalvinistická berlička o tom, že kdo je vyvolen, ten prostě vytrvá, zde není pro naší jistotu nic platná. Protože my nevíme, zda vytrváme, nevíme tedy ani zároveň, zda jsme vyvoleni. My ale jistotu věčného života mít máme, tak v nás láska Boží dosahuje svého cíle. (1.Janův 4:17)

Navíc fyzické pronásledování křesťanů se v naší zemi neděje již minimálně 30 let. Během komunismu se dá hovořit o určité perzekuci, ale zdaleka se to nerovná fyzickému pronásledování, jaké je popisováno v Matoušovi 24. kap. Je docela dobře možné, že Ježíš zde mluví o soužení, které nastalo poměrně těsně po Jeho odchodu z našeho světa, o krutém pronásledování první církve. Může se jednat o varování těm, ke kterým hovoří. Čtenář bible často dělá tu chybu, že úplně vše, co je v ní obsažené, vztahuje na sebe a na naši dobu. To samé i s podobenstvími. Domníváme se, že každé podobenství je hned o nás, ale tak to být vůbec nemusí a často také není. Často děláme, jako kdyby se celá bible točila jen kolem nás. Mnohdy jsou ale Ježíšova slova určená někomu jinému než nám.

Další je známý příklad z Jakuba, kde se hovoří, že mrtvá víra (bez skutků) nemůže nikoho spasit. (List Jakubův 2:14-26)

Jakub zde hovoří o víře, ze které mají ostatní nějaký profit. Víra, která pomáhá druhým, která ostatním může pomoci- zachránit/spasit z jejich těžké situace. Musíme pochopit tuto pasáž ve správném kontextu jinak bychom museli konstatovat, že Pavel a Jakub si naprosto protiřečí. Ale tak tomu samozřejmě není. Nicméně pokud někdo vykládá Jakuba, jako že je zde řeč o spasení pro věčný život, musí zákonitě rovněž připustit, že je zde přímý rozpor s ap. Pavlem a jeho listy. Protože Pavel jasně říká, že skutky nemají absolutně žádný podíl na našem ospravedlnění před Bohem, ale pouze a jenom naše víra.

Skutky jsou pro tento život (i pro život věčný při správném pochopení), skutky nám pomáhají růst v našem křesťanském životě, poslušnost a vydanost upevňuje náš vztah s Bohem zde na Zemi. Roste náš vnitřní pokoj a radost ze spasení. Jedině skrze skutky mohou ostatní vidět naši víru, protože víra není vidět. Před lidmi jsme tedy ospravedlňováni skrze naše skutky. Ale ne před Bohem! Bůh vidí samozřejmě do nás a také vidí, z jakého motivu ty skutky činíme. Lidé mohou činit mnoho dobrých skutků, ale pokud jsou ze špatných motivů- tedy z nás, ve skutečnosti dobré nejsou. Naše vlastní skutky a zásluhy jsou před Bohem jen špinavé hadry a co je u lidé vznešené je před Bohem ohavnost. Takže na toto pozor!

„Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? “
(Jakub 2:14)

V listu Efeským se píše, že jsme spaseni skrze víru bez skutků a najednou zde v Jakubovi čteme, že vírou bez skutků spaseni nejsme? Jedná se o to samé spasení? Ne. Ve správném kontextu totiž zde slovo spasení neznamená záchranu od zatracení a získání věčného života, ale něco jiného. Jakub zde také mluví o soudu pro křesťany- Bema, kde skutky budou hrát svoji stěžejní roli. (2.Kor. 5:10) O tom je řeč hned v předchozím verši.

Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni zákonem svobody. Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.“ (Jakub 2:12-13)

Bible nás učí, že jsou 2 soudy. Jeden pro ty, kteří odmítli evangelium a Boží milost, tento soud pošle nevěřící v Krista do zatracení. Druhý soud je pak pro věřící- opravdové křesťany, kteří přijali milost a uvěřili evangeliu Ježíše Krista. Ty nepřijdou na první soud, protože jsou vykoupeni Bohem z hříchu a ospravedlněni pro věčný život. Jakub zde mluví ke křesťanům, protože jen křesťané mohou být souzeni zákonem svobody (kterou jim vydobyl Kristus). O zákonu svobody by se dal napsat samostatný článek. Jakub pak ve třetí kapitole dále mluví o tomto soudu:
„Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností.“ (Jak. 3:1)

Na tomto soudu zcela očividně hrají skutky svou roli. Stejně tak jako v případě odměn na věčnosti. Ale pro to opět není prostor, aby článek nebyl příliš dlouhý. Takže ve zkratce: Skutky nás nemohou dostat do nebe, nehrají vůbec žádnou roli u přijmutí daru spásy- věčného života. Kdo podmiňuje spásu jakýmkoliv vlastním skutkem a chce si získat svůj podíl na spáse, ten spasení pro věčnost získat nemůže. Nicméně skutky jsou důležité na soudu pro křesťany- opravdové věřící a ospravedlněné skrze vírou samotnou v Kristovo dokončené dílo. Bůh totiž nemotivuje strachem, ale odměnou. Praktické skutky víry (motivace odměnou) mohou pomoci prakticky ostatním lidem- samotná víra a postoj srdce, fyzicky pomoci lidem nemůže. Je to mrtvá víra, která nemá pro ostatní žádný užitek, je to víra stagnující a dále se nerozvíjející, protože pouze víra uplatněná v praxi je vírou živou a dynamickou a rozvíjející se. To dále rozvádí Jakub v dalších verších. Pokud by někoho zajímal podrobný rozbor, doporučuji v angličtině zde: (https://redeeminggod.com/sermons/james/james_2_14-26/)

Ukázali jsme si zatím dva příklady toho, že spasení a i Boží soud musí být chápán v daném správném kontextu. Bible si nemůže protiřečit. V dalších pokračováních se podíváme na další verše, které jsou často překrucovány a nepochopeny. A pokusíme se je osvětlit ve správném biblickém kontextu.

Pokračování příště, Bůh pokoje s Vámi.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>