Co znamená věřit v Ježíše Krista? Co je esencí křesťanské víry? A nebezpečí moderního gnosticismu…

Jezis-pastyr

Zdroj: http://www.slovo-pravdy.cz/2016/06/03/co-znamena-verit-v-jezise-krista-co-je-esenci-krestanske-viry-a-nebezpeci-moderniho-gnosticismu/

Svět se nám snaží tvrdit, že víra je ze své podstaty slepá. Že je to hra na slepou bábu; člověk jde s páskou přes oči a klopýtá. Nevidí svět okolo, odmítá ho vidět a nechce mu rozumět. Co to ale znamená, když někdo říká, že věří v Ježíše Krista? Je to slepé šermování rukama v prázdnotě vzduchu v touze po zaslíbeních zvěstovaných v Bibli? Nebo je to něco víc? Co je esencí křesťanské víry?

A toto je život věčný: Aby poznávali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17:3). Písmo nás vyučuje, že smyslem naší existence, je poznávat Boha. Co přesně to ale znamená? Ptejme se: Je pro nás Ježíš Kristus živý Bůh? Či je pouhou kolekcí noblesních idejí a doktrín, teologických závěrů, filozofií, biblickými verši – tedy určitou intelektuální znalosti či vědomostí?

Když křesťanství přišlo do Řecka, stalo se filozofií. Když přišlo na západ, stalo se kulturou. Není však ani jedním! Mnozí si dnes myslí, že čím více vědí o Ježíši Kristu, tím více ho znají. Jenže: Můžete mít velmi konzistentní teologii; můžete erudovaně vyprávět o tom, co je to evangelium; můžete přesně říct, co Ježíš vykonal a jaký to mělo efekt, a přesto nakonec skončíte v zatracení. Proč? Vědomosti, ač jsou užitečné, nikoho nezachrání. Teologie, ač je užitečná, neobsahuje studnici plnou živé vody. Křesťanská víra zkrátka není intelektuální hra. Je něčím víc! Je to osobní vztah! Pojďme hledat pravdy v písmu…

Hrozba gnosticismu v křesťanství

Tak jako byli první křesťané do značné míry ovlivněni řeckou filozofií, a to tak, že mluvili o Bohu jako o „bytí“, báli se mu připisovat pozitivní atributy (viz „via negativa“ – popis Boha pouze negativními výroky. Např: Bůh není slabý) a věřili ve svou absolutní autonomní svobodnou vůli, není tomu jinak i dnes, na našem postkřesťanském západě. Ne, že bychom byli tolik ovlivněni zrovna řeckou filozofií, přestože také trochu, nicméně idea, že čím více jsme teologicky vzdělaní, tím více známe Ježíše Krista, je krajně mylná. Jedno z hesel reformace je „Semper reformanda“ nebo-li: stále se reformující. Pojďme se tedy kriticky podívat na naše křesťanství.

Už v dobách apoštolů existovaly různé gnostické sekty vycházející z neoplatonismu, které napadali křesťanský světonázor. Mnozí popírali, že Ježíš Kristus přišel v těle. Proto nás Jan varuje: „A žádný duch, který nevyznává Ježíše Krista, jenž přišel v těle, není z Boha. To je ten duch Antikrista, o němž jste slyšeli, že přichází, a který již nyní je ve světě.“ (1 Janův 4:3). To hlásal například Marcion, heretik z 2. století po Kristu, proti kterému vystupoval Tertullian (155 – 240 po Kr.). Pro nás není nyní tak podstatné jaké ezoterické formě gnosticismu věřili, podobnost s naší dobou je ovšem v otázce víry a vědomostí.

Spása, budeme-li parafrázovat, je ve víře v určité vědomosti; gnosticismus vychází z řeckého slova gnosis (poznaní). Je to idea, že pokud přijmeme určité vědomosti, budeme spaseni. Nicméně vírou v pouhou ideu, že Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy, spaseni nebudeme. V lepším slova smyslu jsme potom jen následovatelé určité filozofie. Jakmile se změní jedna teologická pointa, máme zcela jiného Krista, neboť o víře v Syna Božího uvažujeme jako o akceptování určitých intelektuálních vědomostí. Z živého Boha pak děláme jakýsi intelektuální přívěšek, který nás všude doprovází a poskytuje nám útěchu a povzbuzení. Jde však o modlu; ne fyzickou, ale k tomu, abychom uzavřeli Boha do formy nepotřebujeme hlínu a pec. Každá forma, každá modla, začíná nejprve v mysli tělesného člověka.

Podstata víry

Jak už bylo řečeno v úvodu, vědomosti jsou dobré. Problém je, když naší víru ztotožňujeme s tím, čemu intelektuálně rozumíme. Co je esencí křesťanské víry? Autor Židům odpovídá zcela jasně: „Víra jest podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, které nevidíme.“ (Židům 11:1). Můžeme tedy prohlásit, že víra je jakýsi vnitřní zrak.

Kdybychom skončili zde, někdo by mohl namítnout, že tedy nakonec jde o slepou víru. Kdepak! Prozatím jsem definovali pouze jedno slovo, a pokud je víra vnitřním zrakem, pak se musíme ptát: na co nebo na koho se díváme? A zde přicházejí Pavlova slova: „Probuď se ty, kdo spíš, a vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.“ (Efezským 5:14).

Noetický efekt hříchu

Ježíš Kristus řekl: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14:6). Pravda tedy není něco abstraktního. Nejde o koncept, formu či cokoliv intelektuálního – jde o osobu Syna Božího. Je tedy jednak absolutní, neboť jediný Bůh je absolutní (dokonale soběstačný), a osobně zjevená, neboť to Slovo se stalo tělem (Jan 1:14). „Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“ (Jan 1:17).

A nejde o něco, co můžeme poznat v našem přirozeném padlém stavu, neboť vlastníme neosvědčenou mysl (Římanům 1:28), která je v nepřátelství vůči Pravdě. Vždyť je psáno: „Toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. “ (Jan 3:19). A: „Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže.“ (Římanům 8:7).

Je tu hřích a jeho vliv na lidskou mysl (noetický efekt hříchu), který má tu tendenci vytvářet v naší mysli záminky pro nevíru v Ježíše Krista; a je tedy takovým dokonalým generátorem herezí. Aby to nebylo málo, tak zde máme navíc boha tohoto věku, ďábla, který aktivně zaslepuje naší mysl (2 Korintským 4:4), která je díky tomu otupělá (2 Korintským 3:14). Přirozený člověk, který sám svůj druh označil za „člověka moudrého“ (Homo sapiens sapiens) má paradoxně neosvědčenou a otupělou mysl, která je v nepřátelství vůči Bohu, a kterou bůh tohoto věku zcela oslepil. Člověk moudrý pošetilec!

A přesto Ježíš říká: „Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.“ (Jan 8:32). Otázka zní: Jak můžeme poznat pravdu? A co to vůbec znamená?

Slovo Pravdy a zplození

Už víme, že Ježíš Kristus je Pravda (Jan 14:6) a jeho evangelium se nazývá slovo pravdy. „V něm i vy, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium své záchrany, a když jste uvěřili, v něm jste byli zapečetěni zaslíbeným Duchem Svatým.“ (Efezským 1:13). Hle – vše v jednom verši! Na mysl přichází známé podobenství o rozsévači:

A pověděl jim mnoho v podobenstvích: „Hle, vyšel rozsévač, aby rozséval. A jak rozséval, padla některá zrna podél cesty; i přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatá místa, kde neměla mnoho země, a hned vzešla, protože neměla hlubokou zem. Když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. Jiná padla do trní; a trní vzešlo a udusilo je. Jiná padla do dobré země a vydávala úrodu, některá stonásobnou, jiná šedesátinásobnou, jiná třicetinásobnou. Kdo má uši k slyšení, ať poslouchá!“ (Matouš 13:3-9).

On se rozhodl a zplodil nás slovem pravdy, abychom byli jakousi prvotinou jeho stvoření.“ (Jakubův 1:18). Evangelista jde a hlásá slovo o Kristu (slovo pravdy) a to se někde uchytí (a dojde ke zplození) a jinde ne. Všimněte si, že pouze předem připravená úrodná půda je schopna přijmout zrno Pravdy – a zde je třeba Boží moci.  A tam, kde se uchytí, dojde nakonec ke koupeli znovuzrození a zapečetění Duchem svatým.  „Když se však zjevila dobrota a lidumilnost Boha, našeho Zachránce, zachránil nás ne na základě skutků, které jsme my učinili ve spravedlnosti, nýbrž podle svého milosrdenství skrze koupel znovuzrození a obnovou Ducha Svatého, kterého na nás vylil hojně skrze Ježíše Krista, našeho Zachránce, abychom se ospravedlněni jeho milostí stali dědici v naději života věčného. “ (Titovi 3:4-7).

Ano – a je to vskutku tak, že ve spáse jednoho člověka jsou zapojeny všechny Osoby Boží trojice!

Otec přivádí k Synu (Jan 6:44) a dává Ducha svatého (Lukáš 11:13), který zjevuje Syna (Jan 16:8-13) a způsobuje naše znovuzrození (duchovní vzkříšení). „Také vás vzkřísil, když jste byli mrtví pro svá provinění a pro své hříchy, v nichž jste kdysi žili podle věku tohoto světa, podle vládce mocnosti vzduchu, ducha, který nyní působí v synech neposlušnosti. “ (Efezským 2:1-2).

Poznat Pravdu tedy v konečném důsledku neznamená nic jiného než poznat Krista! A nejde o nic čistě intelektuálního (i naše mysl je ovlivněna hříchem), ale o hluboké osobní poznání, které zjevuje Duch svatý!

Nové stvoření

Neboť on je náš pokoj; on oboje učinil jedním a zbořil rozdělující hradbu, ve svém těle zrušil nepřátelství — Zákon s jeho příkazy a ustanoveními –, aby v sobě z těch dvou stvořil jednoho nového člověka, učinil pokoj a oba dva usmířil s Bohem v jednom těle skrze kříž, v němž zabil to nepřátelství.“ (Efezským 2:15-16).

Na počátku tvořil Bůh svým Slovem „ex nihilo“ (z ničeho), na konci věků se manifestoval Syn Boží, aby zmařil skutky satana (1 Janův 3:8) a na kříži stvořil z hříšného ďáblova dítěte nového člověka, a ten je živ z víry v Krista (Galatským 3:11). To je ten chléb, který přichází z nebes (Jan 6:51). První stvoření nestálo Boha nic; druhé vyžadovalo smrt Jeho Syna!

Nový člověk má nové srdce i Ducha Božího (Ezechiel 36:26). Již není otrokem hříchu, ale otrokem spravedlnosti (Římanům 6:18). A Kristus přebývá v jeho srdci (Efezským 3:17) – taková je podstata poznání Ježíše Krista!

Duch svatý v nás je Kristus v nás

Ale říkám vám pravdu: Je pro vás užitečné, abych odešel. Neboť neodejdu-li, Zastánce k vám nepřijde; odejdu-li, pošlu ho k vám. A on, až přijde, přinese světu důkaz o hříchu, o spravedlnosti a o soudu: o hříchu, že nevěří ve mne, o spravedlnosti, že odcházím k Otci a již mne neuvidíte, a o soudu, že vládce tohoto světa je již odsouzen.“ „Ještě vám mám mnoho co říci, ale nemůžete to nyní snést. Když však přijde On, Duch Pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší; oznámí vám i to, co má přijít. On mne oslaví, neboť z mého vezme a oznámí to vám. Všechno, co má Otec, je mé; proto jsem řekl, že z mého bere a vám to oznámí.“ (Jan 16:7-15).

Jak už jsme si řekli: Poznat Pravdu znamená poznat Krista, kterého zjevuje Duch Pravdy. Nejde o tělesné intelektuální poznaní, nýbrž o hluboký duchovní osobní vztah. Zde se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu. Stejně jako rozsévač sdílel Slovo a mnozí odpadli, neboť zde nebyla přítomná Boží moc – Slovo se nakonec uchytilo pouze na úrodné půdě, kterou obstarává Duch svatý. Pevně věřím, že jakmile člověk přijme dar Ducha svatého, přijímá Kristova Ducha, a tím i Krista samotného ve smyslu osobního vztahu.

Vy však nejste v těle, ale v Duchu, pokud ve vás vskutku Duch Boží přebývá. Jestliže však někdo nemá Kristova ducha, ten není jeho. Je-li však Kristus ve vás, je sice tělo mrtvé kvůli hříchu, ale duch je živý kvůli spravedlnosti. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak ten, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých, oživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha, který ve vás přebývá. “ (Římanům 8:9-11).

A zde vidíme, co znamená znát Ježíše Krista. Je to osobní vztah. Skrze tohoto Ducha je do našich srdcích vylita Boží láska. „A naděje nezahanbuje, neboť Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán. “ (Římanům 5:5). Spolu s naším duchem svědčí ten Duch, že jsme Boží děti. (Římanům 8:16). A ten nás vede v našem povolání a životě (Římanům 8:14).

Lze říct, že Ježíš Kristus nesl na kříži nás samotné, abychom spolu s ním zemřeli světu. hříchu, ďáblovi, aby On mohl stvořit nového člověka, kterého vykoupil svou drahocennou krví, a dále žít skrze nás! „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Galatským 2:20).

Nikdy jsem vás neznal!

To, že jde o ryzí osobní vztah je potvrzeno i tímto prorockým varováním: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli démony a tvým jménem neučinili mnoho mocných činů? ‘ A tehdy jim vyznám: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti. ‘“ (Matouš 7:21-23).

Ježíš vskutku neříká: „Nevěděli jste toho o mně dostatečně. Nepřijali jste ty správné doktríny! Měli jste jít na jiný seminář!“ To by bylo směšné. „Nikdy jsem vás neznal,“ znamená, že s nimi nikdy neměl osobní vztah! Tito lidé nikdy nebyli obráceni. Nikdy nepoznali Krista a nikdy jím nebyli vedeni, přestože hlasitě volají: „Pane, Pane!

Jde o lidi následující náboženství a lidské tradice, ne však pána Ježíše Krista! Jde o lidi, kteří svou spásu zakládají na tom, co udělali (na skutcích), nicméně jsou to hříšníci a činitelé nepravostí!

Vztah mezi vírou a skutky

Spasení pouhou vírou znamená, že v okamžiku, kdy poklekáme před Boha, tak mu nabízíme své prázdné ruce a jsme si vědomi toho, že nemáme vůbec žádné osobní zásluhy, kterými bychom se mohli doprošovat milosti. Pravé pokání krásně ukazuje zlomený celník v podobenství Ježíše Krista. „Avšak celník, který stál opodál, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚ Bože, projev milost mně hříšnému.‘ Pravím vám, že ten sestoupil do svého domu ospravedlněn spíše než onen farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude pokořen, kdo se však pokořuje, bude povýšen.“ (Lukáš 18:13-14).

Myslím, že reformace příliš komplikuje jednoduché pravdy tím, jak se vyhrazuje vůči odpadlé instituci Římského katolicismu…

Je třeba si uvědomit, že Abrahám Bohu uvěřil, a to mu bylo počítáno jako spravedlnost (Římanům 4:3). Pak však následovala poslušnost a nechal se obřezat. Znamení Obřízky přijal jako pečeť spravedlnosti z víry. „Jak mu tedy byla počtena? Byl už obřezán, či ještě ne? Nebyl obřezán, ale byl ještě před obřízkou a znamení obřízky přijal jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl ještě před obřízkou, aby byl otcem všech věřících mezi neobřezanými, aby tak také jim byla připočtena spravedlnost.“ (Římanům 4:10-11).

Jakmile člověk uvěří Kristu, tak je zapečetěn Duchem svatým, což je ta pravá duchovní obřízka (Římanům 2:29), a je to pečeť našeho ospravedlnění.Pak přichází poslušnost a vedení v životě i ve službě Bohu. Zkrátka není možný, aby člověk, který byl před 5 lety povolán a zapečetěn, stále řešil, jestli je ospravedlněn z víry nebo ze skutků – takový člověk je neužitečný pro Boží království, protože přešlapuje s křížem na místě, když má následovat Ježíše Krista.

Pavel jasně píše: „Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. “ (Římanům 5:1). Jde o minulý čas! Jakmile ve víře, vedeni Otcem skrze Ducha svatého, poklekáme před Ježíše Krista, jsme ospravedlněni vírou v něj a zapečetěni (i zmocněni) Duchem svatým. Odtud naše víra (spíše důvěra) pokračuje a máme osobní vztah s živým Bohem. A zde je jakákoliv další debata o spáse z víry nebo ze skutků neužitečná, protože už jsme byli ospravedlněni vírou a závdavek Ducha svatého je toho důkazem! V této chvíli přichází poslušnost, ale ne proto, abychom byli spaseni, ale protože jsme byli spaseni!

A tedy nemáme postávat u kříže, ale vzít svůj kříž a následovat Ježíše Krista! „Tehdy Ježíš řekl svým učedníkům: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne.“ (Matouš 16:24).

Esenciální vědomosti

Je dobré si vzpomenout na to, kolik teologie jsme znali v okamžiku obrácení. Většina z nás věděla jen to, že jsme hříšní, a že jediná cesta ke smíření s Bohem je skrze Syna Božího – Ježíše Krista. A to úplně stačí!

Přesto se občas zdá, že křesťané mezi sebou příliš soupeří; rozdělují se na základě doktrín, které nejsou esenciální pro spasení a oslabují tak církev. Pokaždé, když tedy budete chtít někoho zavrhnout, protože s vámi nesouhlasí, vzpomeňte si také sami na sebe – jak jste na tom byli na začátku svého obrácení a kolik jste toho věděli…

Je třeba si položit otázku: Co jsou esenciální vědomosti?

1. „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“

Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone Bar-Jona, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích. “ (Matouš 16:16-17).

Toto je to vyznání, na kterém Ježíš Kristus vybudoval svou církev! Nebyla to osoba tehdy ještě tělesného Petra (jak učí ŘKC), ale jeho smělé vyznání, které mu zjevil Otec v nebesích. Petr vlastně říká: „Ty jsi Kristus.“ Neboť Kristus znamená Mesiáš! A je to antikrist, kdo přesně tento výrok zpochybňuje! „Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna.“ (1 Janův 2:22).

Poznámka: Titul Syn Boží odkazuje na Božský původ, poněvadž syn je vždy stejné podstaty jako otec.

2. „Jestliže neuvěříte, že Já jsem, zemřete ve svých hříších.“

Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších. Jestliže neuvěříte, že Já jsem, zemřete ve svých hříších.“ (Jan 8:24).

Zde máme odkaz na starý zákon a jméno Boží JHVH (tetragrammaton) v Exodus 3:14. „Bůh Mojžíšovi odpověděl: JSEM, KTERÝ JSEM. A pokračoval: Toto řekneš synům Izraele: JSEM mě poslal k vám. “ (Exodus 3:14). Jde o jedno z mnoha míst, které dokazuje Ježíšovo Božství. Ježíš Kristus je tedy Mesiáš, Syn Boží (Bůh) a naše víra (důvěra) je směřována vůči jeho osobě.

Bible jasně opakovaně říká, že máme věřit přímo v osobu (osobě) Ježíše Krista. „Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16). A znovu: Jde o důvěru, ne o slepou víru!

3. Evangelium

Připomínám vám, bratři, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, v němž stojíte a skrze něž jste i zachraňováni, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval — ledaže byste uvěřili nadarmo. Předal jsem vám především to, co jsem také sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem, zjevil se Kéfovi a potom Dvanácti. Dále se zjevil více než pěti stům bratří najednou; většina z nich doposud žije, někteří však již zemřeli. “ (1 Korintským 15:1-6).

Evangelium je dobrou zprávou o tom, že Boží Syn (druhá osoba Trojjediného Boha), ze své svrchované vůle, vstoupil do stvoření, přejal plně lidskou podstatu (Jan 1:1, Jan 1:14); byl tedy zcela člověk (jedl, spal, cítil slabost…) a současně plně Bůh; žil dokonalý život (2 Korintským 5:21) a naplnil tedy požadavky zákona (Matouš 5:17) a byl (jednou pro vždy) ukřižován za hříchy každého, kdo v něj věří (1 Janův 2:2); jeho krví jsme tak byli ospravedlněni (Římanům 5:9); po třech dnech pak vstal z mrtvých (Marek 10:34, 1 Korintským 15:4) a byl vzat na nebesa (Skutky 1:9). Křesťané nejsou ospravedlněni svými skutky, ale pouhou vírou v Ježíše Krista je nám přičtena jeho spravedlnost (Filipským 3:9, 2 Korintským 5:21).

4. Jsme spaseni milostí skrze víru.

Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás — je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil.“ (Efezským 2:8-9).

Těžko můžeme být spaseni, pokud budeme uvažovat jako farizeus, který děkuje Bohu za to, že není jako hříšný celník! „Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚ Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát týdně a dávám desátky ze všeho, co získávám.‘ “ (Lukáš 18:11-12). Všimněte si, jak identifikuje svrchovanost Boží (je to teolog), nicméně sám sebe považuje za spravedlivého, a to na základě svých skutků!

To je ovšem vrchol pýchy, neboť standardem pro spravedlnost není naše chování v porovnání s jinými lidmi – Bůh je standard! A Bůh zjevil svůj dokonalý duchovní zákon, který Ježíš naplnil a bude v budoucnu soudit svět podle svého evangelia. (Římanům 2:16). A naše zásluhy jsou před Bohem jako poskvrněné roucho (Izaiáš 64:5).

Jednota v Duchu

Poslušnost vůči Kristu mě zavazuje hledat jednotu i s křesťany, se kterými se teologicky rozcházím (nikoliv v esenciálních doktrínách). Ježíš se totiž modlil v 17. kapitole Jana, abychom byli jednotě, a až se tak stane, svět pozná, že Otec poslal Syna.

Slávu, kterou jsi mi dal, jsem dal jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno — já v nich a ty ve mně, aby byli přivedeni k dokonalé jednotě a aby svět poznával, že jsi mne poslal ty a že je miluješ tak, jako miluješ mne. “ (Jan 17:22-23).

Nejde o moderní ekumenické hnutí – to ani v nejmenším! Ale – pokud Kristus žije v tobě a ve mně, pak jsme jedno, nehledě na to, co si myslíme o vytržení, predestinaci, smluvní teologii, dispenzacionalismu atd. „Prosím vás tedy já, vězeň v Pánu, abyste vedli život hodný toho povolání, které jste obdrželi, s veškerou pokorou a mírností, s trpělivostí se navzájem snášeli v lásce a usilovalizachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje. Je jedno tělo a jeden Duch, jakož jste byli i povoláni v jedné naději svého povolání; jeden Pán, jedna víra, jeden křest; jeden Bůh a Otec všech, ten nade všemi, skrze všechny a ve všech nás.“ (Efezským 4:1-6).

Buďme více bibličtí! Písmo učí, že všichni nyní vidíme jako v zrcadle, rozmazaně, pak však uvidíme tváří v tvář (1 Korintským 13:12) – a pokud je Bible pravdivá, tak nikdo z nás nemá absolutní pravdu, a tak se podle toho chovejme, neboť roztržky, soupeření a rozdělení jsou znamením tělesnosti (Galatským 5:20).

Víra, která zachraňuje

Nejsme zde proto, abychom poznali Boží slovo, ale Boha slova.“ (Leonard Ravenhill).

Leonard Ravenhill udeřil hřebíček na hlavičku! Mnoho lidí uvažuje o víře příliš intelektuálně. Ale víra v samotné Boží slovo nikoho nezachrání! Bez Ducha svatého je Bible kamenná deska s vyrytou literou. Nejde o Boží slovo, ale o Boha slova!

A je tu slovo a Slovo – a pouze jedno z nich zemřelo na kříži. Ježíš Kristus je to Slovo (Logos), které se stalo tělem (Jan 1:14) – ne biblické verše! Kolikrát mi připadá, že se lidé soustředí na to, aby věřili biblickým veršům, ale ty svědčí o Kristu! A toho je třeba poznat osobně a ne pouze intelektuálně!

Položme si otázku, která shrnuje tento článek: Když bude Julius Caesar pořádat soukromou oslavu, koho pozve? Bude pozván erudovaný historik, který o něm ví vše, co je možné na tomto světě poznat? Kdepak! Spíše bude pozván někdo, kdo jej zná přímo osobně, přestože třeba o něm vše neví; a nejenže neví, ale ve spoustě informacích má zmatek! Není to paradoxní? Tak je to i s vírou v Ježíše Krista! Víra je spíše důvěra, a důvěra může platit jedině vůči druhé osobě! Víra v Krista je tedy především osobním vztahem a ne pouhým intelektuálním cvičením.

To ovšem neznamená, že nemáme studovat teologii a všechny zákoutí Božího slova. Bible jasně učí, že máme obnovovat svou mysl (Efezským 4:23)  a uctívat Boha „celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ (Matouš 22:37).Poznávat Boha tedy máme celou svou bytostí. Jde ovšem o podstatu věci: Srdce předchází duši a ta mysl! Máme-li v sobě stejného Ducha, pak jsme jedno a nezáleží tolik na tom, že se v něčem liší naše pohledy – to na čem záleží především, je realita Kristovy přítomnosti v našich srdcích. To z nás tvoří křesťany!

A něco takového nelze schovat! Ježíš Kristus řekl: „Vy jste světlo světa. Nemůže být ukryto město ležící na hoře.“ (Matouš 5:14). Neukazujme proto Krista ani tolik znalostmi, ale spíše srdcem!

Nakonec – Jeho přikázání zní:

A toto je jeho přikázání, abychom uvěřili jménu jeho Syna Ježíše Krista anavzájem se milovali, jak nám přikázal.“ (1 Janův 3:23).

A podle toho víme, že jsme jej poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání.“ (1 Janův 2:3).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>