Kdo věří, má život věčný (Jan 6:47)

DeathAndHeaven-56a146ce3df78cf7726919a9

Dříve než se pustím do rozsáhlého tématu, které je naprosto základní a nejdůležitější v celém křesťanství, rád bych objasnil několik pojmů a věcí, které budou v tomto rozboru hrát významnou roli. Jsem přesvědčen, že není v celé křesťanské víře důležitější věc než spasení. Přesto panuje v této otázce všeobecně nadmíru velké zmatení a z mé osobní zkušenosti je velmi málo křesťanů, kteří mají jasno v tom, zda půjdou po smrti do nebe- Nebeského království nebo nepůjdou. Stejně tak jsem slyšel ohledně této nejdůležitější věci velmi málo kázání (jestli vůbec nějaké) a ani jsem nezaznamenal, že by to bylo téma, o kterém křesťané nějak moc mluví. Jakoby to bylo v církvích takové tabu, zda jsme spasení pouze vírou nebo musíme k této víře ještě něco připojit. Ale může jít pouze o můj osobní dojem.

Mně osobně trvalo 3 roky než jsem přijal spasení a byl jsem znovuzrozen. Z toho poslední 2 roky byla velká duchovní bída, sebe obviňování, nářek na těžké podmínky, reptání, zklamání z Božího mlčení atd. v kombinaci s těžkými životními okolnostmi. To dohromady způsobilo mé skutečně zoufalé volání k Bohu, které se asi nejvíce projevilo i v této mojí písni, kterou jsem nahrál na kanál youtube ( https://www.youtube.com/watch?v=Us5b6YvKdMM)

Ano, „proč je to tak těžké Bože, proč?“ Volal jsou z hloubky srdce. Trpce na mne dolehlo prožití vlastní špatnosti a zkaženosti a navíc pochybností o tom, jestli si vůbec zasloužím věčný život a zda jsem způsobilý projít onou těsnou branou a úzkou cestou k životu. Na mé volání nebylo odpovězeno žádným dramatickým zážitkem, ani náhlým osvobozením od všech hříchů a pokušení. Ostatně hlavní pointa mého posledního videa o zážitcích NDE byla, že se nemáme spoléhat na duchovní zážitky ani vidění, byť by se tvářila sebe duchovněji a poselství těchto zážitků sebe ušlechtileji. Protože zlo je velmi úskočné a převléká se velmi mistrně za dobro. Jen jen jedna cesta do nebe a je tedy otázka nakolik je tato cesta závislá na nás a naší účasti.

Jistě jste už slyšeli přísloví, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Já bych k tomu přidal ještě, že je dlážděna i bohabojnými činy. Ostatně stačí se podívat na všechna náboženství, jak moc učí, že člověk má žít tak, aby se usmířil s Bohem. Některá přímo vyžadují přísnou askezi a umrtvení tělesných žádostí. Svatost na základě našeho úsilí a klopotného pachtění. Je toto poselství evangelia? Radostná zpráva? Drtivá většina křesťanů vám odpoví, že není. Závisí tedy naše spása na našem úsilí nebo spolupráci? Zde už nastává zásadní problém, kdy většina křesťanů řekne, že ano.

Potom je tedy křesťanství jedním z náboženství, protože učí, že bez lidské účasti a námahy se není možné usmířit s Bohem a dostat se do nebe? Ale je toto opravdu poselství evangelia Ježíše Krista? Nejdříve si musíme definovat, jak spolu souvisí naše konání (skutky) a víra. Je klíčové znát vzájemný vztah víry a skutků. Všeobecně panuje přesvědčení, že víra ve spasení z milosti automaticky generuje změnu smýšlení (pokání) a automaticky generuje nenávist k hříchu. Pravá víra má způsobit naše odvrácení od našich špatných a zlých cest a napravení naší osobnosti (Někdo dokonce používá termín, že dotyčný už nemůže vědomě hřešit). Postupný duchovní růst až do podoby Ježíše Krista, který nepoznal hřích a byl za nás obětován. Pravá víra má dle této definice způsobit odpor ke špatným věcem a naší celkovou proměnu. Pokud se tato proměna neuskuteční, pak je to známka a důkaz, že to ve skutečnosti pravá víra nebyla. (Tak to učí například kalvinismus)

Paul Washer (známý kalvinistický pastor) například při své návštěvě v ČR uvedl příklad takového „falešného obrácení“, který uvedu ve zkratce. Někdo žil velmi špatný a hříšný život. Pak uslyšel evangelium, obrátil se, opustil staré hříchy a špatné návyky a začal horlivě evangelizovat. Za nějaký čas (asi půl roku), ale opět odpadl a začal žít stejně jako dřív. Tedy jeho obrácení a spása se nikdy neodehrála. Byl to jen falešný poplach a ten člověk nikdy doopravdy neuvěřil. Naše skutky jsou tedy dle této teologie naprosto jasným ukazatelem našeho vnitřního postoje a víry. Jsou vzájemně těsně provázané.

Pan Washer káže, že spása není z nás, ale je to nezasloužený dar z milosti, ale zároveň podmínkou přijetí (nebo ukazatelem víry) je naše vnější konání.Toto učení dává smysl pouze za předpokladu, že víra je vždy a za každých okolnosti doprovázena i skutky. A zároveň i naopak, že skutky vždy odrážejí náš vnitřní postoj víry. Pokud jedno ze zmíněného neplatí, pak toto učení ze spásy bez skutků (doprovázeno skutky) nemůže dávat smysl. (Co, ještě se neztrácíte?…:)))

Ukážu vám to na příkladu. Ve vašem životě bude někdo, kdo vás bude chtít mít rád, ale v srdci tuto lásku nebude cítit a prožívat. I kdyby vám takový člověk řekl desetkrát za den, že vás miluje a i kdyby pro vás dělal první poslední, změní se na tomto stavu něco? Budete prožívat jeho lásku, když tam není? Bude tato láska skutečná? Ne, samozřejmě nebude. A teď si vezměte třeba neposlušné dítě, které odmlouvá a neposlouchá svoje rodiče. Znamená to automaticky, že to dítě už nemá rádo své rodiče? Nebo, že rodiče automaticky přestanou mít rádi svoje dítě, protože je neposlušné? Ne, samozřejmě neznamená.

Vnější konání a vnitřní postoj srdce jsou tedy dvě na sobě nezávislé věci. Stejně tak třeba budete mít člověka, který neumí dávat najevo své city, má třeba velkou trému, a pak budete mít zkušeného svůdníka, který přesně ví, co na ženy platí. Znamená to, že onen svůdník bude milovat ženu více než ten, co se umí projevovat jen neohrabaně? Je to spíše naopak, že? Teorie, kterou jsem nastínil výše nám tvrdí, že naše vnější projevy čistě a přesně odrážejí náš vnitřní postoj. Ale tak tomu není a být ani nemůže. A proto jakékoliv vyznání bez pravého vnitřního obsahu je pouze odraz slov bez významu (zvučící kov a dunící zvon).

Stejně tak naše skutky mohou mít naprosto odlišnou motivaci a ten samý skutek, který vypadá dobře, může být proveden ze zcela odlišného důvodu (vnitřního postoje). Příklad si třeba můžeme vzít u chudé vdovy, která dala 2 mince do chrámové pokladnice. Tento čin se zdá malý a bezvýznamný pro bohaté (ti přece dávají mnohem víc), ale pro ní to bylo vše, co měla. Můžeme z toho samotného skutku poznat, že dala opravdu vše, co měla? Můžeme rozlišit vnitřní obsah toho činu vnějším pohledem? Ten samý skutek pro jednoho znamená zanedbatelnou maličkost a pro druhého naprosto vše. Můžeme tedy měřit a rozlišit náš vnitřní postoj a víru skrze vnější konání? Odpověď musí znít jednoznačně ne- nemůžeme. Toto rozeznání člověk nemá a právě proto žeň světa nebudou dělat lidé, ale andělé, kteří ví, co je v člověku.

„On jim odpověděl: „Rozsévač, který rozsívá dobré semeno, je Syn člověka a pole je tento svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho zlého; nepřítel, který jej nasel, je ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé. Tak jako se tedy sbírá plevel a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku.“
(Matouš 13:37-40)

Je velmi důležité si také uvědomit, že pokud by víra skutečně automaticky produkovala skutky, pak by bylo naprosto zbytečné, aby v Pavlových listech například apoštol varoval před přílišným pitím vína a hodováním nebo před smilstvem, před celkem běžnými hříchy, které dle této definice spasení lidé nemohou dělat, jinak nejsou spasení. Měl snad ap. Pavel pochybnosti o jejich spasení, když jim to psal? Ve skutečnosti měl ap. Pavel pochybnosti o přijetí spásy a největší obavu o Galatský sbor, který se odvrátil od milosti z pouhé víry ke skutkům zákona. Galatští se začali spoléhat na své vlastní zásluhy a svou vlastní spravedlnost.

„Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon. Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti. My však z moci Ducha a ve víře očekáváme spravedlnost, která je naší nadějí. V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.“
(Galatským 5:3-6)

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč Pán Ježíš nevybral za své učedníky židovské učence, kteří studovali Písmo dnem i nocí? Takový skvělý materiál, taková vnější zbožnost, takové znalosti Božího zákona. A On si místo toho vezme prosté rybáře a celníky a shází se ze spodinou společnosti. Naopak k náboženským lídrům svého lidu je velmi přísný a často je ostře kárá. Je ale mírný a laskavý ke všem, kdo se pokoří, ke všem, kdo cítí lítost, ke všem, kdo nemají jak by uplatnili svoji spravedlnost. „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské“ (Mat. 5:3)
Znamená něco naše zbožnost a vnější činy pro Boha, pokud se na ně v srdci spoléháme a bereme z nich naše ospravedlnění? Pojďme se podívat na zcela jasný ukazatel toho, jakou roli hraje samo spravedlnost před Bohem.

Dva muži, dva odlišné životy. Jeden žije čestně a bohabojně a je za to Bohu vděčen. (Vážně si myslíte, že už takový křesťané dnes nemůžou být?) Druhý je hříšník, okrádá lidi a ví o tom. Nemáme zaznamenané, že po této modlitbě to už nikdy znovu neudělá.  Na první pohled se zdá, že modlící se farizeus říká čistou pravdu, když děkuje Bohu za to, že ho mohl poznat a že ho obdařil „zbožným životem“. Děkuje za to, že není jako „ti ostatní hříšníci“, kteří kradou. Třeba jako celníci. Nebo, že není tak morálně zkažený jako lehké ženy. Z vnějšího pohledu by se mohlo zdát, že na té modlitbě není nic špatného, vždyť je to pravda, že žije mnohem lepší život a ukazuje tak svou víru. Ukazuje tedy svou víru na skutcích. (K tomuto mottu těch, kteří věří ve spásu+skutky z Jakubova listu se ještě dostaneme)

„Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
(Lukáš 18:10-14)

Takže zde je opět důkaz, že skutky samotné ač vypadají sebelépe a dotyčný je může dělat ze sebe ušlechtilejších důvodů nejsou známkou pravé víry a nejsou žádnou zárukou ospravedlnění před Bohem. Prvním a zásadním krokem na cestě víry je přiznat si svou bezmocnost a hříšnost. Naše „spravedlivé“ skutky, můžou tento náš pravý stav zakrýt a tak nám znemožnit přijmout milost a spasení, protože Bůh nikomu milost nevnucuje a nijak jí nepodbízí.

„On to uslyšel a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“
(Matouš 9:12-13)

Proč Pán Ježíš přišel na svět? Víme to z Písma? Ano víme, Pán Ježíš přišel, aby spasil svět. Jak spasil? Sám spasil celý svět? A má toto spasení nějakou podmínku? Má dvě podmínky? Nebo tři podmínky? Říká nám o tomto něco Bible? Čím jsme spasení? Jak?

„Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“
(Jan 3:14-18)

Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“
(Efeským 2:8-9)

Dá se tedy říci, že k tomu, abychom byli spaseni potřebujeme splnit dvě podmínky. Tou první je uvědomit si potřebu spasení. Bůh nám nemůže dát něco, pokud si myslíme, že to nepotřebujeme a nechceme to. Takovéto uvědomění je paradoxně mnohem snazší pro lidi, kteří jsou hříšní v očích druhých a nevedou nijak řádný život, ale naopak velmi hříšný a nemají nic na svojí obhajobu. Jsou blíže ke stavu „chudí duchem“ a nemají nic, čím by se mohli chlubit. Takový je ale stav před Bohem u všech lidí bez rozdílu, ať už si to uvědomují nebo ne. Neexistuje pro ně už žádná jiná cesta nápravy. (Kdyby existovala jiná cesta, musel by zemřít a trpět milovaný Boží Syn?) Není už vůbec nic, co by mohli udělat, aby se dostali vlastním úsilím do Božího království.

„Co tedy? Máme my židé nějakou přednost? Vůbec ne! Vždyť jsme už dříve ukázali, že všichni, židé i pohané, jsou pod mocí hříchu, jak je psáno: ‚Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.“
(Řím. 3:9-12)

Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.“
(Marek 10:17-18)

Zastavme se teď na chvíli u tohoto příběhu bohatého mladíka. Zde je totiž zachycen princip, který Pán Ježíš používal u lidí, kteří stále měli velkou sebe spravedlnost. V tomto příběhu je napsáno, že si sebe spravedlivého mladíka Pán Ježíš zamiloval a pak mu dal podmínku, kterou nebyl schopen splnit. Proč to udělal? Věděl, že toho mladík nebude schopen? Ano, věděl, protože víme, že Pán Ježíš všechny lidi znal a viděl do srdcí lidí. (Jan 2:24-25)
Po jeho slovech, že snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království nastala panika. Bohatství bylo totiž považováno za známku Boží přízně. Lidé se zhrozili a ptali se:  „Kdo tedy může být spasen?“Odpověděl: „Nemožné u lidí je u Boha možné.“
(Luk. 18:26-27)

To samé platí o zákonících a farizejích. Pán Ježíš udělal celkem neuvěřitelnou věc. On změnil jejich zákon! Z přestoupení zákona se až do této doby považovaly vykonané činy. Nesesmilníš, nezabiješ, nevydáš křivého svědectví atd. Pán Ježíš ale tento zákon, ze kterého židé uplatňovali své ospravedlnění, udělal ještě mnohem těžším. Stejně jako u bohatého mladíka, i zde nastavil laťku tak vysoko, aby bylo jasné, že jí není možné skočit. Pán Ježíš ustanovil, že ne jen vykonané činy (skutky) jsou přestoupením, ale už jen samotný vnitřní postoj (Kdo by jen pohlédl, pomyslel, kdo má nenávist k bližnímu je vrah atd.) je přestoupením zákona. A víme, že kdo by klopýtl byť jen v jednom přikázání, provinil se proti všem. (List Jakubův 2:10)

Zástupům zase řekl, že pokud jejich spravedlnost nebude o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizejů, do Božího království nevejdou. (Matouš 5:20)
Jaký to zoufalý pocit. Co teď? Copak můžeme dosáhnout ke zbožnosti těch „svatých mužů?“ A o mnoho jí přesáhnout? Nemožné. Tato situace nastává v Novém zákoně na mnoha místech. Je zde splněna první podmínka spasení. Uvědomění si, že sám to nedokážu, že nemám nic na své ospravedlnění. Vůbec nic, čím bych mohl přispět ke svojí záchraně. Plně si uvědomuji svou naprostou závislost na vnější síle, která není ze mne, a která mne jediná může zachránit. Musí to být něco jiného než já, musí to být někdo jiný než já. Půda pro přijetí daru spásy je připravena.

U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.“
(Matouš 13:23)

A nyní se dostáváme k finálovému druhému kroku. Co teď? Je nějaká naděje? Na mnoha místech se usvědčený lidé ptají toho nejpovolanějšího, co mají dělat. Co je zapotřebí pro usmíření s Bohem? Jakou oběť máme přinést? Kolik sebezapření nás to bude stát? Kolik námahy? Jak těžké to bude břemeno? Odpověď je naprosto jednoznačná a jen těžko pochopitelná.

Když Pán Ježíš usvědčil zástup z toho, že ho hledají ne pro pokrm věčný, ale proto, aby si naplnili žaludek, usvědčenému lidu se dostalo odpovědi.
„Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť.“ Řekli mu: „Jak máme jednat, abychom konali skutky Boží?“ Ježíš jim odpověděl: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.“
(Jan 6:26-29)

A to je vše? Vážně splním všechny Boží požadavky pouze tím, že udělám tak jednoduchou věc? Co museli udělat Izraelité na poušti, když Mojžíš vyvýšil hada, takže každý, kdo se na něj podíval, nezemřel? První podmínka je prosba o záchranu. A druhá podmínka je, se pouze podívat na bronzového hada. Kolik úsilí stojí obyčejný pohled? Kolik námahy je zapotřebí? Někdo řekne: „Ano, ale to není všechno, ještě se musíš nechat pokřtít a musíš žít dobrý život, jinak spasen nejsi. Musíš dodržovat desatero. Musíš činit pokání a odvrátit se od starých hříchů. Musíš se podílet na Božím daru z milosti, musíš být v církvi, musíš odevzdat život Pánu Ježíši, musíš se postit, musíš Bohu trochu pomoci vlastním úsilím, jinak nemůžeš být spasen.“

Nacházíme se v bezvýchodné situaci, kterou si uvědomujeme. Víme, že jsme hříšní a víme, že odplatou za hřích je smrt. „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. “
(Římanům 6:23) 

Ale opravdu stačí pouze věřit? Přece to nemůže být tak triviálně jednoduché. Vždyť máme mnohem na víc. Chceme si to odpracovat, chceme dokázat, že si to zasloužíme. Chceme to odpracovat. Tato triviálnost nás hluboko uráží, pokořuje. To přece nemůže stačit, musíme tu naší víru i dokázat skutky, chceme jako farizeus ukázat, že jsme dobří díky tomu, že jsme uvěřili. Naše sebe spravedlnost se zvedá jako Fénix z popela.

V duchu děkujeme Bohu, že už nejsme ti staří hříšní lidé a odvrátili jsme se od našeho zlého jednání. Víru musí provázet skutky, vytrhávám to z kontextu, podívej se na Jakuba, ten o tom píše ve svém listu, že víra bez skutků je mrtvá. A my jsme mrtví bez víry, takže musíme mít skutky, jinak nemáme věčný život. Podívej se na tohoto člověka, co tvrdí, že věří, a páchá přitom takové zlo a ničemnosti, ten nemůže být spasen, ten nemůže vejít do Božího království a věčného života. Své spasení musíš uvádět ve skutek (tedy musíš ho realizovat), jinak o něj přijdeš. Bible se musí brát v kontextu… Pouze samotná naivně dětská víra nás nemůže spasit.. Vážně ne?

„V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.“
(Matouš 18:1-5)

Naší sebe spravedlnosti se rázem otevírá nové pole působnosti. Je tady šance na našem podílu spásy. Už sice víme, že jsme spaseni z milosti a že je to dar, ale naší povinností a skutkem, který musíme udělat je, se na této spáse a Božím díle podílet naší aktivní účastí, jinak o tento Boží dar a dílo přijdeme. Celý princip Písma, princip, který s těžkým srdcem uplatňoval Pán Ježíš, aby usvědčil lidi a ukázal jim, že nejsou schopni pro svoji záchranu udělat nic. Princip: „Milosrdenství chci a ne oběť“ je najednou v mžiku znovu v ohrožení. Jaká byla reakce apoštola Petra, když mu jeho Pán, Syn Boha Všemohoucího chtěl umýt nohy?

„Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš mu odpověděl: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“ Petr mu řekl: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Ježíš odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl. Řekl mu Šimon Petr: „Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!“ (Jan 13:6-9)

Nové narození a křest

„Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu.“
(1.Kor. 1:17)

Co je velmi rozšířený názor ohledně nového narození, který podporuje spásu podmíněnou konáním, je pojem nové narození. Když se narodí „nový člověk“ automaticky by to mělo znamenat, že bude jiný než ten starý, bude lepší, přestane s viditelnými hříchy atd.

„Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“
(2.Kor. 5:17)

Začínající křesťan má dojem, že jelikož se znovu narodil, že jeho staré já už nežije a vznikl úplně nový člověk, který má jiné touhy a který vítězí nad hříchem ( z duchovního- neviditelného hlediska to tak je, pokud skutečně uvěřil..)
Přesvědčení, že je tomu tak automaticky i z fyzického hlediska si může potvrzovat do určité doby, kdy překonává určité staré návyky a hříšné sklony. (Často je to skutečně tak, že úplně nově obráceným křesťanům dá Bůh milost v nějaké konkrétní věci, aby je osvobodil od břemena si něco zasloužit)

Konejší tedy sám sebe, že jeho chování je v souladu s novým člověkem, který se odvrací od zlého jednání. Teď mě prosím nechápejte špatně. Není vůbec nic špatného na tom, se odvracet od hříšného jednání a špatných návyků z minulosti. Naopak je to dobré a křesťan by měl v tomto postupovat. Proto je k tomu v Bibli na mnoha místech i motivován.

Co je ale zásadní, je onen vnitřní postoj a motivace, kterou jsme probírali úplně na začátku (To, co není vidět). Koneckonců od zlého jednání a špatných návyků a sklonů se může stejně tak odvrátit i nevěřící člověk. Znamená to pak automaticky, že je nový člověk? Z vnějšího (tělesného) pohledu ano, ale jak jsme si ukázali, duch, vnitřní postoj a tělo (skutky) nejsou těsně provázané a co může zvnějšku vypadat stejně, nemusí automaticky znamenat to samé. Pokud by to tak bylo, znamenalo by to, že za vnější změnou je vždy duchovní nové narození. Někdy za ní ale může být obyčejný strach o sebe. Rozhodující je vždy motivace skutků a ne jejich vnější forma, ale tomu se ještě budeme věnovat.

Bible nás jasně učí, že duch každého člověka je od narození mrtev, dokud ho Bůh neoživí. Jsme mrtvi ve svých vinách a hříších dokud se nenarodíme znovu, ne z těla, ale z ducha. Není možné svého ducha tělesně nijak vzkřísit z mrtvých. Nezvládne to ani ponoření do vody při křtu. To může udělat pouze Bůh. Jak to ale udělá? Skrze tělo, skrze nějaký náš tělesný úkon? Nebo skrze ducha a čistě „duchovní úkon?“ Apoštol Pavel v listu Korintským jasně píše, že toto tělo (ať už udělá cokoliv) nemůže mít podíl na Božím království, ale je to náš duch, který byl vzkříšen skrze naší (duchovní) víru ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista a nikoliv skrze nějaký tělesný čin.

„Chci říci to, bratří, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.“
(1. Korintským 15:50)

Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších.“
(1.Korintským 15:17)

Všimněte si, že nikde nenajdeme verše o tom, že pokud se nenecháme pokřtít, jsme stále ve svých hříších. Vždy je to jen ohledně víry. Stačí jen nevěřit a pochybovat o tom, že Kristus byl vzkříšen a můžeme se nechat pokřtít a můžeme vyznávat hříchy a uzdravovat nemocné, dát Pánu Ježíši život, žít bez viditelného hříchu někde v askezi v pralese (udělat prostě cokoliv tělesného), ale stejně jsme stále ve svých hříších. O novém narození a souvislosti se křtem píšu, protože někteří tvrdí, že k tomu, aby jsme byli spaseni, se musíme nechat pokřtít. Jako podklady pro toto své tvrzení pak vytrhávají jednotlivé verše z Bible, aby to podpořili. Nicméně v kontextu a celkovém smyslu Písma to nemůže obstát. Pojďme se na to podívat.

„Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu.“
(Jan 3:4-7)

Je tedy toto důkazem, že se musíme nechat pokřtít, abychom se narodili znovu z vody a ducha? Jedná se zde o samotný akt křtu, skrze který se můžeme znovu narodit? Padla zde vůbec o křtu zmínka? Co je obsahem těchto veršů?
Nikodém nerozumí tomu, jak se může člověk znovu narodit. Uvažuje tělesně. Člověk je zvyklý přemýšlet o narození pouze v souvislosti s hmotou. Stejně tak uvažují i lidé, kteří chtějí tvrdit, že křest je podmínka pro nové narození a spasení. Nechápou to. Myslí si, že fyzický akt křtu (fyzická voda a ponoření) způsobí nové narození ducha nebo nám jsou díky tomu odpuštěny hříchy (jaké hříchy, minulé i budoucí?).
Ale Pán Ježíš to říká naprosto jasně, aby nebylo pochyb: „Co se narodilo z těla je tělo, co se narodilo z Ducha je duch“

Jinými slovy Nikodémovi říká: Každý člověk, který vstoupí do Božího království, se musí narodit dvakrát. Jednou fyzicky- z vody (každý z nás jsme se narodili z vody při našem narození, plavali jsme 9 měsíců v plodové vodě, je zde řeč o fyzickém narození, porodu) to je to první narození, tělesné. Na druhém narození pak už nemá podíl nic tělesného, ale druhé narození je úplně jiné povahy, je to záležitost POUZE ducha. Co se narodilo z Ducha je duch, není to spojeno s tělem a tělesnými úkony. A toto nové narození je možné pouze skrze naší víru v dílo Ježíše Krista. Tyto verše se vůbec netýkají fyzického křtu a fyzického aktu ponoření, který je součástí vyznání naší víry.

Na co tedy křest?

Jak jsme si už objasnili, vnější vyznání jakékoliv věci, pokud nemá vnitřní obsah, zůstává nadále prázdným vyznáním, ať už by to vyznání vypadalo či bylo provedeno sebelépe. Co je nejdůležitější v manželství? Láska obou manželů nebo jejich veřejné vyznání při svatebním obřadu? Pokud by manželé veřejně vyznali lásku a stvrdili ji slibem, ale uvnitř by to tak necítili, byli by sice manželé, ale bez vzájemné lásky. To, co zůstává, je pouze vnější forma a ta nemá dlouhého trvání. Je manželství bez lásky platné? Ano, je platné, ale bez vnitřního obsahu je zcela bezcenné. Stejně tak je to i s křtem, křest bez opravdové víry je naprosto bezcenný, protože se jedná pouze o fyzický úkon. Udělá z nás křesťana fyzicky, ale ne automaticky i duchovně. To, co je na něm nejdůležitější, je ale naše veřejné vyznání našeho vnitřního postoje, tedy toho, čemu v srdci doopravdy věříme. Duch se manifestuje skrze naše tělesné vyznání, takže křest je vnějším otiskem naší víry a veřejným vyznáním před lidmi. Sám o sobě, ale nezpůsobí nové narození ducha, to může způsobit jen a pouze naše víra.

Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, se narodil z Boha.“
(1.Janův 5:1)

Stejně tak mnoho křesťanů se domnívá, že po křtu už jsou tedy opravdu ti pravý křesťané a automaticky se připojili do Božího království a automaticky budou prožívat Boží lásku a přízeň, přestanou hřešit atd. Je to podobná představa, jako když si myslíme, že díky tomu, že jsme manželé (dali jsme si slib, veřejně jsme se vyznali ke společnému životu), tak se změníme, budeme se více milovat, budeme lásku jeden druhého více prožívat, budeme si věrní atd… Ale pravdou zůstává, že po svatebním obřadu zůstáváme naprosto stejnými lidmi, jako jsme byli před ním. Naše láska je na tomto obřadu zcela nezávislá. (Spasení lidé mají jednu výhodu a to je přítomnost Ducha Svatého- o tom později)
A pokud bychom denně pro našeho chotě pracovali a dělali všemožné okázalé skutky lásky, pokud to nebude vnitřně pravdivé a já to nebudu skutečně cítit a prožívat a moje choť tuto lásku nebude vnitřně cítit a prožívat, pak je to opět jen dunící kov a zvučící zvon. Naprosto bezcenná záležitost.

„Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“
(Jan 6:63)

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.“ 
(1. Korintským 13:1-6)

Co tedy? Potřebujeme se nechat pokřtít, abychom dosáhli spásy?Abychom se znovu narodili? Potřeboval lotr na kříži udělat ještě cokoliv jiného, než uvěřit? Nebo se zbavit všech viditelných hříchů? Někdo řekne, že už neměl čas. Platí to, že komu tedy nezbývá čas, pro toho platí jiná pravidla? Ve světlo toho, co jsme si objasnili ve věcech těla a ducha se pojďme nejprve podívat na některé verše, které zcela jasně říkají, že spasení je pouze z víry. Pokud by ke spáse byl zapotřebí ještě křest a zde by to nebylo uvedeno, pak by si Bible protiřečila nebo by Bůh musel úmyslně klamat a vynechat „nedílnou součást spasení“

„Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života.“
(Jan 6:47-48)

Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ “
(Římanům 10:9-11)

Je něco platné vyznání ústy, pokud tomu nevěřím ve svém srdci? Co myslíte? Vyznání je sice fyzický skutek, ale není to podmínka a známka (důkaz) pravosti naší víry nebo jakéhokoliv jiného vnitřního postoje. Spasení je zde podmíněno vírou v srdci a ne obráceně. Pokud vyznáme ústy a nejsme ospravedlněni vírou v srdci, nic nám to neprospěje.

„Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?
(Jan 11:25-26)

Zde, u příběhu vzkříšeného Lazara, který se naprosto jasně dotýká života po smrti a věčného života je to naprosto jasné. Zatajil snad Pán Ježíš zde Marii a Martě skrytou podmínku věčného života? Neřekl vše, takže jakýmsi úskokem uzavřel dveře do Božího Království? Ještě přece musíš být pokřtěn, ještě mě musíš prohlásit za Pána svého života a žít co nejlépe dle své vlastní spravedlnosti… NE!!
Někdo řekne, že na jiném místě Pán Ježíš říká, že kdo nepřijme křest, nebude spasen a vytrhuje z kontextu a logického smyslu tento verš:

„Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“ 
(Marek 16:16)

Pokud by křest byl skutečně nedílnou součástí spasení, pak by logicky musel tento výrok Pána Ježíše znít nějak takto: „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen, kdo však neuvěří nebo nepřijme křest, bude odsouzen“ Musel bych ten text opravdu znásilnit, aby mi říkal to, co chci slyšet. V podobném duchu nepochopení se někteří snaží obhájit podmíněné spasení skutkem, aby mohli uplatnit svoji spravedlnost- svůj vlastní skutek jako podíl na spáse.
Zde to již apoštol Jan nemohl napsat jasněji:

Kdo věří v Syna Božího, má to svědectví v sobě. Kdo nevěří Bohu, dělá z něho lháře, protože nevěří svědectví, které Bůh vydal o svém Synu. A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.“
(1.Janův 5:10-13)

A jinde:
„V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.“

(Poznámka: Tělesně smýšlející člověk vytrhne z obsahu „Neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě“ a bude říkat, že to potvrzuje to, že musíme žít svatý život, žít bez hříchu, odolat všem chtíčům a být bezhříšní v tomto světě jako Ježíš Kristus. Jenže zde by si sám apoštol Jan protiřečil, protože jinde v listu napsal:Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.“
Jaký je on, je myšleno duchovně, tedy jakou láskou oplýval, celý tento Janův list je o lásce a musí se tak chápat)

Zde se dostáváme k další klíčové věci, a to sice motivaci našeho jednání. Buď něco dělám jako kompenzaci za to, co jsem dostal a ze strachu, že pokud to nebudu dělat, tak to ztratím a zahynu (nebo se budu celou věčnost smažit v pekle). Nebo něco dělám s vědomím a jistotou toho, že ať udělám cokoliv, Bůh mne nezavrhne, protože to slíbil a vydal o tom svědectví, kterému věřím. Pokud prožívám toto bezpodmínečné přijetí, které je zcela zdarma a z čisté lásky ke mně, motivace mého jednání vychází z této lásky a z prožívání této lásky. O tom je Janova epištola.

Vždyť to je dobrá zpráva evangelia. Je to zpráva bezpodmínečné lásky všem, kteří v tuto bezpodmínečnou lásku uvěří. Ano, pouze a jenom uvěří, že někdo udělal něco za ně, takže oni už nemusí. A udělal to z lásky a nechce za to nic.
Přijde vám toto jako dobrá zpráva? „Tak, dostal jsi šanci na spásu, teď se ukaž jestli na to máš, dři každý den, makej, nes svůj kříž, zapři sám sebe a odolej všem pokušením. Pak tě budu mít rád a budeme usmířeni. Nedáváš to? Tak to je smůla, ale jdeš do zahynutí..“

Problém je, že pokud akceptujeme tyto podmínky, sami sebe jsme odsoudili k nezdaru, protože splnit je, není možné. Také tím dáváme najevo, že nevěříme v bezpodmínečnou Boží lásku, protože pomoci někomu z lásky, znamená pomoci mu nezištně na svůj úkor. Pokud by pro vás kamarád něco udělal a pak chtěl po vás za tu pomoc třeba jen 50 korun, už je evidentní, že jeho motivací bylo zřejmě více těch 50 korun, než samotná pomoc. A opačně- když budete chtít kamarádovi za jeho nezištnou pomoc zaplatit byť jen 50 korun, pak se ho to může dotknout, protože nevěříte tomu, že to udělal čistě s motivací vám pomoci, ale prostě proto, že vás má rád. Je to vlastně důkaz, že neprožíváte jeho lásku k vám, protože mu za to chcete ještě něco dát.

Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření.
(2. Korinstkým 5:19)

Proč tedy nyní pokoušíte Boha a chcete vložit na učedníky břemeno, které nemohli unést ani naši otcové ani my! Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše.“
(Skutky 15:10-11)

Zde ap. Petr přirovnává dodržování zákona k břemenu, které nemohli unést ani otcové ani nikdo jiný. Jedná se o situaci, kdy se spása podmiňuje nějakým skutkem zákona (stejně jako u Galatských je to obřízka), na kterou by se dalo spoléhat.
A znovu zdůrazňuje, že věří, že jsou spaseni pouze skrze milost Pána Ježíše. 

„Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.
(Matouš 11:28-30)

Víra ve vykupitelské dílo Pána Ježíše Krista nevyžaduje práci a sebezapírání ve vnějších úkonech. Jeho břemeno je lehké, to je dobrá zpráva! 

Může mít člověk, který podmiňuje spasení ještě něčím jiným něž vírou v Boží dílo a smíření skrze oběť Ježíše Krista, jistotu spasení? Může mít jistotu pro den soudu? Ne, samozřejmě nemůže, protože je stále v hříšném těle, které nebude v Království nebeském a které samo ze sebe nemá vůbec nic, čím by se mohlo vykázat na své ospravedlnění a je plně pod vlivem zákona hříchu. Není v žádném případě schopno dodržet ze své síly Boží (zpřísněný) zákon, ale co je hlavní, Bůh to ani vůbec po nás nechce.
Pokud bude jen zlomkem spoléhat na nějaké své jednání a ospravedlnění skrze zákon (poznání hříchu), pak vypadl z milosti a nemá nic. Je zajímavé, že příběh o břemenu (dodržování nějakých vnějších skutků) dále pokračuje ve Skutcích:

„Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné: Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva. Jestliže se toho všeho vyvarujete, budete jednat správně. Buďte zdrávi.“
(Skutky 15:28-29)

Jak jsme si ukázali, ty samé skutky, mohou pro každého člověka znamenat něco jiného. Proto se také mluví o spravedlnosti. Je logické, že pro pohany, kteří byli zvyklí žít pohansky, budou nastavena jiná pravidla než pro zbožné židy. Pokud máme dva lidi, kteří pocházejí z naprosto odlišných kulturních zvyklostí a chceme po nich tu samou věc, pro jednoho to může být velmi těžké a pro druhého zase snadné. Pro pohany byla nastavena lehčí pravidla a vidíme, že Petr těmi skutky v žádném případě nepodmiňuje spasení, ale správné jednání. Pokud budu mít člověka, který se narodí rodičům alkoholikům, kuřákům a smilníkům a vedle něj člověka, který se narodí do zbožné rodiny a dostává se mu morální disciplíny, pak výchozí pozice pro zbavení se viditelných hříchů je naprosto odlišná.

Zbavení se hříchů jako důsledek milosti?

Pokud by opravdu víra způsobovala automaticky nového vnějšího člověka, pak výše citované verše postrádají význam. V celém Novém zákoně je mnoho a mnoho příkladů, kdy se věřící napomínají a kázní. Není to ale nikdy v souvislosti se spásou člověka, protože spaseni jsme pouze z víry. Mnoho křesťanů je často uvrženo ve zmatek, když zjišťují, že automaticky se toho s nimi moc neděje. Nejsme najednou super lidé, kteří oplývají ke všem bezpodmínečnou láskou. Naše staré já je tu s námi pořád a nemá se dvakrát k tomu, aby bylo nahrazeno novým „super-já“.

Paradoxně ale zpočátku se každý křesťan stane velmi kritickým člověkem. Kritizuje svět a světské jednání, kritizuje bludy a lži světa, falešná učení, kritizuje církve a sbory atd. To je první věc, která se s člověkem stane. Upřímný věřící pak nasměruje tuto kritiku i směrem k sobě a má upřímnou touhu nebýt pokrytec a žít skutečně svatě a příkladně. Jenže upřímně- jsme prostě dál jen lidé a máme své chyby a slabosti. Stále padáme i klopýtáme.

Já si myslím, že Bůh jako milující Otec nás nechce naprogramovat na poslušnost. Že nechce „žít svůj život namísto nás“, jak mne bylo řečeno v církvi. Vždyť On dal svůj život za nás, chce snad za to teď ten náš? Když káráme své děti a napomínáme je, děláme to proto, že je milujeme nebo proto, že chceme aby byli jako my? Je tou naší hlavní motivací, že nám dělají problémy nebo ostudu? Nebo to, že nechceme, aby v životě měly problémy a trpěly? Že chceme, aby byly šťastné a radovaly se?

Poselství evangelia je, že Bůh dal svého jednorozeného Syna, aby vykoupil svět. Nesnažím se říci, že Bůh nám nemůže změnit touhy, že nemůžeme být proměněni Jeho láskou. Právě naopak! Ale je to prožívání Boží lásky, které nás láme, které nás mění. Když skutečně prožíváme, že motivací Božího jednání s námi je vždy dobrota. Že to není ten zákonický Bůh, který čeká, až klopýtneš, a pak tě sekne přes prsty. Že není proti tobě. A toto poznání nás najednou vede do uvědomění, že Bůh miluje i ty své děti, které jsou špinavé a i ty, co chodí po svých cestách. Sláva, vždyť Bůh našel v lidech zalíbení.

„Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.
(Lukáš 2:10-14)

Bůh nás má v zalíbení. Bůh je tak dobrý, že chce, abychom se radovali. Věříš tomu? A co je důležitější, prožíváš to? Existují ještě oblasti v našem životě, kde jsme spoutaní. Jsme připoutaní k nějaké špatné věci a nedokážeme se oprostit. Nebo můžeme mít problémy s našim zdravím. A vypadá to, že stojíme na místě, že Bůh nás nechce uzdravit. Věříme, ale opravdu v srdci tomu, že Bůh je tak dobrý, že nás chce uzdravit? Že pro nás má něco lepšího, než ty staré návyky, kterých se držíme? Že člověk nemusí být opilí vínem, ale Duchem svatým? Jak se do toho ale dostat, jak se radovat z něčeho, co neprožívám? Můžu si tu radost nějak přikázat?

„Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší.“
(1. Petrův 1:8-9)

Petr ve svém listu dále pokračuje a povzbuzuje věřící ve svatosti a správném způsobu života. Jedná se zde ale o poslušnost, která vychází z vděčnosti a lásky, která se projevuje prožíváním té lásky a tedy nevýslovnou a vznešenou radostí. Nejedná se zde o poslušnost, která vychází z chladné povinnosti nebo ze strachu. Ale je založena čistě na dobrovolnosti.

Boží vůle a plnění přikázání Pána Ježíše

Existuje mnoho nepochopení ohledně přikázání Pána Ježíše a termínu „plnění Boží vůle“. Zákonictví bude tvrdit, že naši povinností je plnit Boží vůli a na všechno se ptát Boha. A že pokud v každém okamžiku našeho života nejsme v souladu s Boží vůlí, pak se dopouštíme tzv. „svévole“ a ta způsobuje naše problémy a dokonce nám může údajně zabránit vejít do Božího království. Zde se ale dostáváme do velmi zamlžené oblasti. Kolik Boží vůle musím plnit a jak jí plnit, pokud jí neznám? A pokud jí neznám, ačkoliv se modlím za její poznání, znamená to, že se neumím modlit správně? Nebo, že mi jí Bůh nechce z nějakého důvodu zjevit? Neudělal jsem, byť i to nejmenší rozhodnutí, na základě svého úsudku, a tak jsem se tedy dopustil svévole? A nedopouští se této svévole prostě každý člověk (prostě tím, že žije svůj život), pouze se liší míra a intenzita?

Musíme správně pochopit naprostý základ evangelia. A tím je Boží láska k lidem. Není to Boží přísnost k lidem. Věříte, že Bůh vás miluje natolik, že pokud vás bude chtít nějak nasměrovat a ukáznit, tak to prostě udělá? Stejně jako to udělá milující rodič?
Bůh nás miluje takový, jací jsme, a miloval nás dokonce ještě před stvořením světa. Bůh je láska. Ó, jaká to skloňovaná fráze, kolik lidí s tímto výrokem nadšeně souhlasí. A kolik lidí tento výrok skutečně prožívá? Pomůže nám samotná pravda o Bohu? Nebo až prožívání této pravdy? A tak se mnoho a mnoho lidí snaží skrze formu získat i obsah. Skrze jejich vnější snahu a kázeň se snaží zasloužit si Boží lásku. Někdo často skloňuje první přikázání, ve kterém je obsažen celý zákon i proroci.

„Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
(Matouš 22:36-40)

Co myslíte, dá se láska přikázat? Může manžel své manželce přikázat, aby ho milovala a ona se může zařídit dle tohoto rozkazu? Je láska založená na příkazu skutečně láskou? Můžeme někoho vyburcovat k lásce? K tomu, aby nás miloval? A můžeme sami sebe vyburcovat k tomu, abychom někoho milovali? Co myslíte? Je o tomto v Bibli něco?

„Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, nebuďte a nezburcujte lásku, dokud nebude chtít sama. Kdo je ta, jež vystupuje z pouště, opřena o svého milého? Zburcovala jsem tě pod jabloní, kde tě počala tvá matka, kde tě počala ta, jež tě porodila. Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky . Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův. Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.“
(Píseň písní 8:4-7)

„Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina.“
(Ozeáš 2:21-22)

Pokud chápeme přikázání jako rozkaz, který musíme splnit, abychom si něco zasloužili, pak se toto přikázání míjí účinkem. Protože lásku z povinnosti přikázat prostě nejde. Pán Ježíš tady říká, že naplněním zákona a Božího přání (přikázání) je prožívání Boží lásky, ze které vychází naše láska. Nejde to obráceně, že si přikážeme lásku a tím jí zároveň začneme prožívat. Můžeme si to přikazovat každý den: „Musím milovat Boha, musím plnit Jeho vůli, musím přestat s děláním toho a toho, musím si uvědomit, že bez Boha bych se ani nenadechl…“ Ale tak láska nefunguje! My můžeme milovat pouze z poznání a plného prožívání Boží bezpodmínečné lásky. A to nejen Boha, ale i všechny lidi. Sami se k tomu nedohrabeme, nedokopeme.

Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.
(1.Janův 4:18-19)

Naplněním Boží vůle je naše prožívání Jeho lásky k nám. Tato láska pak v nás působí obrat, ale není to obrat založený na nějakém rozumovém chápání nějaké pravdy. Když jste zamilovaní a prožíváte lásku, musíte si přikazovat radost? Kolik úsilí nás to stojí, kolik námahy? Musíte si stanovovat čas, kdy budete se svým milým? Přemýšlíte: „No, už jsem se s ním dlouho neviděla, mám z toho špatné svědomí, měla bych se mu ozvat a být chvíli s ním?“ Pán Ježíš stále znovu ukazoval, že Jeho přikázání jsou přikázání lásky.

Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“ 
(Jan 15:9-10)

„To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.“ 
(Jan 15:17)

Existuje také mnoho nepochopení ohledně výroků Pána Ježíše, které jakoby podmiňují vstup do Nebeského království absolutní poslušností. Právě na ty se nejčastěji odvolávají tací, kteří tvrdí, že ke spasení je zapotřebí také disciplína a skutky. Rovněž často skloňují termín pokání (Čiň pokání), ke kterému se brzy dostaneme.

Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy jim prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘ A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále.“
(Matouš 7:22-25)

Na začátek je třeba si uvědomit, komu jsou tyto slova určená. Pak vysvětlím, jak já osobně rozumím slovu nepravost. Toto je adresováno lidem, kteří jsou horlivý křesťané. Evidentně nemají problém s vlažností nebo s nějakými viditelnými hříchy, cítí zadostiučinění ve svém konání a službě Bohu. Mohou to být kazatelé, horlivý evangelisté atd. Není to tedy pro nějaké odpadlíky, kteří začnou žít světský rozmařilý život. Je to pro ty „poctivé“, kteří makají. Něco je tady ale špatně. A to něco, podle mého, nemůže být vnější povahy (skutky), ale právě motivace pro konání těch činů.

Základy na skále jsou základy na samotné víře v Ježíše Krista, Jeho dílo a lásku. Postavíte základ na něčem, co už je hotové, co je pevné a co jste vy sami nevytvořili. 

Paradoxně (pro zákoníky, kteří ho nesprávně používají) tedy tento výrok Pána Ježíše potvrzuje, že nejdůležitější je vnitřní postoj a motivace, a že samotné skutky nám mohou zastřít pohled na náš skutečný stav v prožívání Boží lásky. Nepravost je hezké české slovo, které si myslím, že výborně vystihuje podstatu tohoto výroku. NE- pravost. Něco tam není pravé, není tam pravá láska, pravý vztah. Jsou to skutky založené na povinnosti a ne na lásce. „Sama víra tě nemůže spasit, Bůh ti ten dar zdarma nedal (naše hezká čeština má dokonce zabudované slovo dar ve slově zdarma:) , musíš si ho ještě zasloužit“ A tou samou motivací pak zákoníci svádějí ostatní k nevíře v Boží lásku.

„Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském. A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne. Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.“
(Matouš 18:4-6)

Na jiném místě nám Pán Ježíš objasňuje, co je hříchem světa po Jeho příchodu na něj. Ale už ze samé podstaty těchto veršů je zjevné, že se zde jedná o svedení k nevíře těch, kteří mají, nebo by měli, prostou dětskou víru a nehájí se nějakými skutky. Nejedná se o svod k nějakému konkrétnímu tělesnému hříchu, ale k hříchu největšímu, což je nevíra v Boží svědectví a milost, kterou nám prokázal.

On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří;
(Jan 16:8-9)

Chápejte prosím, to, co nám zavírá dveře do království nebeského, nejsou naše tělesné hříchy, protože za ty zemřel Boží Syn. Tento problém hříchu byl již z Boží strany vyřešen a ďábel poražen. Neporazíte ho vy vaším zbožným životem v hříšném těle. Pouze skrze víru v dar této milosti (naší spásy) může být ospravedlněn každý člověk. A kdo ho pak odsoudí? To, co nám brání vejít, je nepřijetí tohoto daru milosti. Existují jen dva způsoby nebo důvody, proč nepřijmout nějaký dar. Buď proto, že si myslíme, že ho nepotřebujeme, a tím pádem ho nechceme. A nebo, protože nevěříme, že je to dar tím, že podmiňujeme přijetí tohoto daru nějakou proti službou.

Boj víry

Někdo řekne, že člověk v jehož životě je démonické obsazení v nějaké oblasti, nebo démonický vliv, tak nemůže vejít do Božího království. Satan a jeho démoni znají každého člověka a neustále ho pokoušejí. Mají tedy tito zlí duchové rozhodující vliv a poslední slovo? Záleží to na nás, jestli nad nimi zvítězíme a dobudeme tak Království nebeské? A nebo je to tak, že tito satanovy poskoci už na nás prostě nemůžou, pokud věříme, že Pán Ježíš Kristus za nás zemřel a my jsme Jeho dílem spaseni? Bojujeme proti našim neviditelným nepřátelům o spasení nebo o něco jiného?

Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“
(Římanům 8:38-39)

Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ 
(Efeským 6:10-12)

Již jsme si napsali, že Bible nám jasně říká, že hřeší všichni lidé. I věřící lidé. Na jiném místě nám ale apoštol Pavel píše, že „hřích už nad námi nebude panovat“. Nebo, že už „nebudeme otročit hříchu“. To je další ze zdánlivých rozporů, které se snaží ap. Pavel rozvést a vysvětlit, ale bohužel jeho slova zůstávají často nepochopena. Zkusím jen trochu rozebrat 6. kapitolu listu Římanům.

„Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost?
Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli jak bychom v něm mohli dále žít?
Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?
Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.
Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.
Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili.
Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu.
Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.
Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje.
Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu.
Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.
Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce;
ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti.
Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí.
Co z toho plyne? Máme snad hřešit, protože nejsme pod zákonem, ale pod milostí? Naprosto ne!
Víte přece, když se někomu zavazujete k poslušné službě, že se stáváte služebníky toho, koho posloucháte – buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti.
Díky Bohu za to, že jste sice byli služebníky hříchu, ale potom jste se ze srdce přiklonili k tomu učení, které vám bylo odevzdáno

A tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se služebníky spravedlnosti.
Mluvím názorně z ohledu na vaši lidskou slabost: Jako jste se dříve propůjčovali k službě nečistotě a nepravosti k bezbožnému životu, tak se nyní dejte do služby spravedlnosti k posvěcení. 
Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti; jaký jste tehdy měli užitek z toho, zač se nyní stydíte? Konec toho všeho je přece smrt. 
Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný
Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Na začátek apoštol Pavel zdůrazňuje, že kdo zemřel hříchu skrze víru v Krista Ježíše, nemůže žít v hříchu. Je to proto, protože je Bohem ospravedlněn. Proto se ptá: „Jak bychom v něm mohli dále žít?“ Musíme pochopit, co je zde prosté oznámení skutečnosti a co je zde výzva k akci. Neznamená to ale, že se z nás stávají z vnějšího pohledu svatí lidé, kteří tělesně nehřeší, protože pak by si to protiřečilo s Janovým listem a dalšími částmi Bible. Jedná se o duchovní skutečnost.

Dává důraz na skutečnost, že hřích už nad opravdu věřícím nemá žádnou moc, už nad ním nepanuje, hřích nemá moc jej odsoudit, je pod milostí (pokud jí přijal vírou). Oznamuje Římským věřícím, že jsou již svobodní, že byli vyvedeni ze smrti do života. To je již hotová věc, proto ten minulý čas.

Znamená to tedy, že by měli začít vědomě hřešit a dopouštět se viditelných hříchů? Mají žít tím starým bezbožným životem jako dřív? Musel by jim to vysvětlovat, kdyby věděl, že sami od sebe budou žít zbožně? On tady říká, že se s nimi něco stalo, že tím, že se vírou přiklonili k tomu učení a přijali vírou evangelium, tak již přešli ze smrti do života. Teď se na základě poznání a prožití této milosti, se mají podle toho taky začít chovat. Ne ale proto, že musejí, jinak jim Bůh ten dar milosti zase sebere. Ale proto, že se to tak sluší, že je to přirozená reakce na přijetí daru spásy.

Náboženský člověk, který si je zvyklý zakazovat věci a makat, totiž přemýšlí tak, že to prostě není spravedlivé, aby ta milost byla zdarma a pro všechny a pouze vírou. Automaticky se domnívá, že to musí být spojeno s jeho prací, protože na tu se ve skutečnosti více spoléhá. Potom touto optikou vykládá problematické biblické pasáže a tvrdí, že to není spravedlivé, aby si někdo prostě zvesela hřešil, nemakal, a pak šel do nebe. No, z pohledu lidské spravedlnosti to spravedlivé není, ale z pohledu Boží milosti to spravedlivé je. Protože jsme ospravedlněni něčím jiným než našimi vykonanými činy a lidskou spravedlností. Spásu si neodmakáš, dar si taky neodmakáš, ten buď přijmeš anebo ne.

To, co si ale náboženský člověk neuvědomuje, je skutečnost, že pokud přijmu prostou dětskou vírou milost spasení, nemusí to nutně znamenat, že začnu automaticky hřešit, protože můžu- ale ani to automaticky neznamená, že začnu žít zbožný život, protože musím. Znamená to prostě, že mi byl dán nějaký dar a teď je na mě, co s tím budu dělat dál. Apoštol Jakub, na kterého je tak často odkazováno v souvislosti se spasením z víry+skutků, píše v tomto svém dopise o zákonu svobody.

„Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni zákonem svobody. Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.“
(List Jakubův 2:12-13)

Z Bible víme, že každý člověk, který nepřijme dar spásy, umírá ve svých hříších. Nemůžeme si vybrat jestli se narodíme jako hříšní lidé, prostě to tak je. Nikdo nemusí dětem říkat, aby odmlouvaly a hádaly se, žárlily na sourozence atd.. Prostě to v nás je. Apoštol Pavel mluví o zákonu hříchu. Naše tělo podléhá zákonu hříchu a sobectví. Zákon je něco, co se nemění, co trvá. Dále víme, že kdo věří, není souzen. (Jan 3:18) (Jan 8:24)

Kdo věří, je tedy zbaven odsouzení od zákona hříchu, který vede k smrti, ale darem Boží milosti je život věčný. Je tedy ještě jiný soud pro ty, kteří uvěří? Ano, je to soud na základě svobody (kterou nám vydobyl Kristus), skrze který si určujeme náš podíl v Božím Království. Náš podíl na věčnosti. Naše postavení v Království nebeském. Když Pán Ježíš Kristus, Bůh v lidském těle, přišel na Zem, řekl nám i o tom, že v Nebeském království jsou různá postavení. Také řekl, že těm, kteří se dobrovolně rozhodnou stát se jeho učedníky, čekají odměny v Nebesích.

Na to mu řekl Petr: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, až se Syn člověka při obnovení všeho posadí na trůn své slávy, tehdy i vy, kteří jste mě následovali, usednete na dvanáct trůnů a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě. Mnozí první budou poslední a poslední první.“
(Matouš 19:27-30)

Podmínky pro učednictví ale nejsou podmínky pro spasení. Toto je závažné nepochopení. Bůh totiž nemotivuje strachem, ale odměnou. Víme, že nám byl dán dar věčného života. Teď je na nás, jak si svobodně určíme naše fungování ve věčnosti. Stačí nám se dívat na ostatní ve slávě a na trůnech a sami být jen někde bezvýznamní v koutku? Po celou věčnost? Nemít podíl na fungování Božího království, ale být jen prostý obyvatel? V Pána Ježíše uvěřilo mnoho lidí, ale učedníků mnoho neměl. Být učedníkem skutečně znamená ono „makání“ pro Pána a sebezapření, ale s tím rozdílem, že je zde úplně jiná motivace! To je nadmíru důležité pochopit.

Ta motivace být učedníkem vychází z vděčnosti, lásky a jistoty věčného života a nikoliv ze strachu a pochybností o věčném Božím zavržení. Máme navíc velký důvod se domnívat, že ty samé skutky, provedené ale ze špatné motivace, nás nemůžou spasit, protože jsou postaveny na špatném základě. (viz. Matouš 7:22-25)

Zatímco zde na Zemi se nerodíme s tím, že si můžeme svobodně určit jestli budeme urozeného rodu nebo z bohaté či vlivné rodiny, v Božím království je to jinak. Tam si na základě svého jednání zde na Zemi, můžeme svobodně a samostatně určit naše postavení. Můžeme získat velký podíl na fungování Božího království, dostane se nám větší důvěry, nebo taky vůbec žádný podíl mít nemusíme, což nás může věčně „mrzet“. Před tím totiž varuje apoštol Pavel ve svých listech. Nejedná se zde o spasení, ale o podíl na Božím království ,o dědictví, o cenu.

„O smilstvu, jakékoliv nezřízenosti nebo chamtivosti ať se mezi vámi ani nemluví, jak se sluší na ty, kdo patří Bohu. Vést sprosté, hloupé a dvojsmyslné řeči se nepatří; vy máte vzdávat Bohu díky! Dobře si pamatujte, že žádný smilník, prostopášník ani lakomec, jehož bohem jsou peníze, nemá podíl v království Kristovu a Božím.“
(Efezkým 5:3-5)

Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.
(Galatským 5:19-21)

„Zdali nevíte, že nespravedliví dědictví království Božího nedosáhnou? Nemylte se, však ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani zženštilí, ani samcoložníci, 
Ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani zlolejci, ani dráči, dědictví království Božího nedůjdou.“
(1. Korinstkým 6:9-10 Kralická Bible)

A jinde ukazuje pravou motivaci svého jednání při svém běhu víry, který přirovnává k nepomíjitelnému věnci, k účasti na nepomíjitelné slávě Ježíše Krista. Je to závod o korunu, o odměnu, kterou nezavane čas a světská pomíjitelnost. Sám si vědom své nedokonalosti v tomto světě běží pro cenu, v jistotě proměnění pomíjitelného hříšného těla skrze víru a v jistotě nebeského občanství. 

„Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“
(Filipským 3:12-14)

Naše dědictví, náš podíl na účasti na Božím království se týká věčnosti a je to velmi důležitá věc. Ale netýká se ohrožení Božího daru věčného života. Měli bychom běžet běh naší víry co možná nejlépe. Měli bychom své spasení a svou víru uvádět ve skutek, jinak ostatním naše víra nijak neprospěje. Sami sice budeme zachráněni, ale naše dílo shoří. To je pro nás škoda.

Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.
(1. Korinstkým 3:12-15)

Spravedlnost pouze z víry? Jak kde.

A nyní se tedy dostáváme k oné pro někoho problematické pasáži z Jakubova listu. Píše zde ap. Jakub, že kdo nemá s vírou zároveň i skutky, není spasen? Píše o něčem, co nazývá mrtvou vírou. To je taková víra, kterou nikdo nevidí, která nikomu nic konkrétního a živého nepřinese. Jakub zde píše spaseným lidem, svým bratrům. Víra bez skutků je totiž doopravdy mrtvá, protože není nijak vidět, nikdo z lidí jí nemůže nijak detekovat. Víru vidí pouze Bůh. Člověk tu víru může ale správně používat, aby se oblékal do dobrých skutků, které pro něj Bůh připravil.

Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad,“ ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích.
(List Jakubův 2:15-18)

Je důležité pochopit, že zde Jakub píše o ospravedlnění před lidmi. Jak už jsem uvedl dříve, naše skutky nás ospravedlňují před lidmi a naše skutky skutečně mohou být a měly by být ovocem víry. Víra bez skutků nic užitečného ostatním nepřináší. Stejně ale tak ty samé skutky mohou být ovocem něčeho úplně jiného a můžou být postaveny na špatném základě. Třeba kompenzace špatného svědomí, strach o svoji záhubu, snaha dobře vypadat atd.. A proto před Bohem jsme ospravedlněni pouze vírou.

Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka? Nevidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti? Tak se naplnilo Písmo: ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost‘ a byl nazván ‚přítelem Božím‘.“
(Jakub 2:21-23)

Zde je velmi důležité chápat kontext Bible. My víme, že Abraham uvěřil Bohu a to se mu počítalo za spravedlnost. Nikoliv ten skutek. Abraham byl ospravedlněn pouze z víry.

„Kdyby Abraham dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubitale ne před Bohem! Co říká Písmo? ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.‘ Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti.“
(Římanům 4:2-4)

Jak to tedy myslel Jakub, v jakém kontextu? Jelikož víra není vidět, my víme, že Abraham uvěřil Bohu pouze na základě toho, že vykonal ten skutek. Kdyby fyzicky nevykonal ten skutek víry, nikdy bychom o tom nevěděli, že Abraham uvěřil a stal se tak přítelem Božím. Proto je zde řeč o dokonalosti víry. Je to spojení pravé víry a skutků. To je živá víra. Mrtvá víra je stále víra a stále ospravedlňuje před Bohem. Ale ne před lidmi a nikdo z ní nemá živý užitek.

Čiňte pokání

Mnoho lidí používá jako argument pro to, že spása je podmíněna konáním, právě činění pokání. Co to je ale pokání? Mnohdy velmi správně, ti samí, pak vysvětlují pokání jako změnu smýšlení. Jedná se zde tedy o protimluv. Musíme tedy změnit svoje smýšlení nebo svoje konání? A jak se to konání má případně konkrétně projevovat? Podívejme se na Jana Křtitele, který připravoval cestu pro příchod Pána Ježíše, na co nejvíce apeloval ohledně pokání.

Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly pokřtít, Jan říkal: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: ‚Náš otec jest Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.“
(Lukáš 3:7-8)

Zbožným židům, kteří věřili, že jejich otec je Abraham a spoléhali se na své náboženství, ty vyzýval k pokání. Nešlo o nějaké bezbožné lidi, ale naopak o lidi, kteří žili velmi zbožně a dělali mnoho dobrých věcí a měli své ospravedlnění před lidmi. Už jsme si ukázali příklad s farizeem a celníkem. Ovoce pokání tedy není vždy konání dobrých skutků a zbožný život před lidmi, ale změna smýšlení, změna našeho vnitřního nastavení. Znamená to, že pokání nemůže provázet obrat v našem životě i z hlediska vnějšího? Ne, neznamená. Pro celníky a žoldáky bylo ovoce pokání zase něco jiného. Tou hlavní (fyzickou) náplní pokání je konání z lásky.

„Zástupy se Jana ptaly: „Co jen máme dělat?“ On jim odpověděl: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: „Mistře, co máme dělat?“ On jim řekl: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“ Tázali se ho i vojáci: „A co máme dělat my?“ Řekl jim: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“
(Lukáš 3:10-14)

Takže pro samo spravedlivé a zbožné bylo pokání něco jiného než pro ty, kteří nedělali dobře. Ale pokání je třeba činit z obojího. Pokání je skutečně vnitřní změna smýšlení ohledně našeho konání. Bez pokání člověk nemůže přijmout milost spasení, protože se mylně domnívá, že jí nepotřebuje. Většinou je vždy na vině pýcha a sebe spravedlnost. Skutečně pokání předchází odpuštění hříchů, protože nejdříve musíme být usvědčeni a potom teprve můžeme toužit po odpuštění. Proto Jan Křtitel volal: „Čiňte pokání na odpuštění svých hříchů.“ Proto také se zvěstuje pokání na odpuštění hříchů ve jménu Pána Ježíše, které je jediným jménem, ve kterém můžeme být spaseni.

„V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“
(Skutky 4:12)

Řekl jim: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky.“
(Lukáš 24:44-48)

Tedy pokání je změna smýšlení o určité věci. Smýšlení, které vede k lásce. Může tedy člověk vědomě hřešit i přesto, že učinil pokání a přesto být spasen? Ano, může, protože je spasen vírou milostí a učinil pokání (změnu smýšlení). Znamená to tedy, že pokud mám jistotu spasení, můžu si vědomě hřešit a nic se mi nestane? Ne, neznamená. Jelikož člověk změnil o hříchu své smýšlení, tak ví, že dobrovolné se poddávání špatnostem, neřestem a hříchům je špatné.

Na rozdíl od nevěřících, pro které je hřích pouze druh zábavy a nevidí na něm nic špatného (Ale možná někde hluboko uvnitř cítí, že to špatné je, jako jsem to hluboko uvnitř cítil i já). I když tedy hřeší stejně věřící a stejně nevěřící, není to ve skutečnosti to samé. Člověk, který je spasen a ve kterém je Duch svatý, nebude už nikdy přistupovat vnitřně k hříchu stejně, jako když byl nevěřící. Duch svatý je dar každému věřícímu jako „závdavek“ pro den vykoupení.

„Chtěl bych se vás zeptat jen na jedno: dal vám Bůh svého Ducha proto, že jste činili skutky zákona, nebo proto, že jste uvěřili zvěsti, kterou jste slyšeli?“
(Galatským 3:2)

V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy.“
(Efeským 1:13-14)

Člověk může činit pokání jen z věcí, které ví, že jsou špatné. Pokud udělal něco (nebo pomyslel) a vůbec neví, že to bylo špatné (a přesto to bylo špatné), nemůže činit pokání a s klidem to příště udělá znovu. Pokud zarmucujeme Ducha svatého v nás, tak nás neobviňuje z hříchů a my nemůžeme v pokání dál pokračovat. Můžeme třeba něco někomu říct a vůbec si nemusíme uvědomit, že ho to zranilo. Takových příkladů je víc. Je tedy pokání, které předchází spasení a pak je i pokání, které provází spasení. Naše progrese v odstraňování špatných věcí a návyků z minulosti je na nás spasených. Vždyť je to pro věčnost. Máme Ducha Svatého. Buď ho můžeme zarmucovat a bránit Jeho působení a nebo s ním budeme spolupracovat a duchovně porosteme do větší lásky.

A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení. Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.
(Efeským 4:30-32)

Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě.“
(1.Tesalonickým 5:19-22)

Tady je skutečně nutná spolupráce s Duchem Svatým, jinak se náš růst zastavuje. Ale nelze to nějak spojovat se spasením, protože Ducha Svatého máme zaslíbeného a je dán trvale každému, kdo věří (Jan 7:37-39). Náš život se také může stát velmi pustým a bez radostným, protože radovánky světa nás už nemůžou nijak skutečně naplnit. Pokud se také dobrovolně otevíráme zlému působení, nebo se ocitáme na scestí, náš Bůh nás bude ukázňovat a případně trestat, jako trestají pozemští otcové své syny. Lidé světští a nesoucitní pak takovou přísnou výchovu nezažívají a na první pohled se může zdát, že jim tzv. „všechno projde“.

Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘ Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli.“
(Židům 12:6-11)

Takže pokání (změna smýšlení) změna našeho postoje, vnitřního nastavení skutečně musí být. Problém ale je, že jsme zase na začátku, kde jsme si ukázali, že taková věc není vidět, děje se pouze uvnitř člověka. Velmi pravděpodobně se dříve nebo později projeví i navenek, ale do nitra člověka my nevidíme. Takže pokud za své jednání pociťujeme lítost, Bůh nám ve svém milosrdenství odpouští, přistupujeme k Němu očišťování krví Ježíše Krista. A stejně jako Bůh odpouští nám, i my si máme navzájem odpouštět. Pokud prožíváme Boží odpuštění, budeme snáze odpouštět druhým.

„Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.
(Efeským 4:32)

Opět, pokud máme vědomí bezpodmínečného odpuštění, je pro nás jednodušší stavět na poznání této lásky a odpouštět i druhým.

„Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“
(Matouš 18:21-22)

A samozřejmě stejné je to i s námi, pokud cítíme lítost a vyznáváme své prohřešky, i kdyby jsme je udělaly stokrát za sebou Bůh nám odpouští. Pro Boha není problém když padneme, když neobstojíme v nějaké zkoušce. Pro Boha je důležité, jestli si z toho něco vezmeme, jestli se poučíme, jestli změníme smýšlení. Jestli se změní něco uvnitř nás.

Bible je plná podivínů

Mám to s Biblí podobně jako to měl Rich Mullins. Mám rád všechny ty podivíny a zvláštní týpky. :) Prostě všichni Boží lidé byli něčím zvláštní, měli nějaké svoje výstřednosti, udělali třeba dost bláznivé věci, šli se radit k vědmám nebo někoho zabili, zapřeli vlastní manželku, smilnili, odmlouvali, utíkali pryč od Boha, zapřeli Ho, atd. Ale přesto máme zachované jejich příběhy jako příběhy Božích favoritů. Nebyli to zrovna bůhvíjak dokonalí lidé. Ale Bůh je proto nezavrhl a dokonce (možná) je proto měl i rád. Měl je rád se vším všudy. A možná, když toto pochopíme, uvidíme, že Bůh má stejně rád všechny lidi.

Rich Mullins taky řekl, že slyšel od Picassa výrok, že dobrý vkus je nepřítel velkého umění. A že s tím souhlasí, protože dobrý vkus má co dělat s tím být kultivovaný a uhlazený. A postavy v Bibli takové nejsou. Proto jí máme s Richem rádi. A často vám někdo řekne: „Hlavu vzhůru kamaráde, protože Bůh tě miluje.“ A Rich na to v mládí odpovídal: „No, to je toho, to mě nedělá nějak speciálním nebo výjimečným. To prostě jen dokazuje, že Bůh nemá žádný vkus.“ A nemyslím si, že má, stejně jako Rich. Díky Bohu. A pak řekl něco, co budu zde citovat a později to nahraji i na svůj kanál.

„Protože Bůh vezme to nejhorší haraburdí z našeho života a udělá z toho to nejlepší umění na světě. A kdyby byl kultivovaný a civilizovaný, jak by si většina křesťanů přála, aby byl… Byl by bezcenný pro křesťanství. Ale Bůh je divoký. A já doufám, že se s ním někdy v životě potkáte..“
-Rich Mullins

Pojďme si vzít pro příklad třeba biblického krále Davida. To je asi moje nejoblíbenější postava Starého zákona. (Možná i proto, že měl 2 metry a zrzavou kštici..:) On už v době, kdy byl velký král a psal žalmy, které dnes můžeme číst, prožil velká vítězství s Bohem a pak udělal tu věc, že přebral kamarádovi ženu a kamaráda dal zabít v bitvě. Prostě se nechal pobláznit krásnou ženou. Následovalo velké psychické a fyzické soužení. To nejhorší, co na Davida dopadalo byla ztráta radosti a obecenství s Bohem. První Davidova myšlenka je, že zhřešil vůči Hospodinu, že ho zklamal a ztratil radost ze spasení. Bůh ho potrestal, ale nezavrhl. Protože dokud máme víru, vždy je naděje.

O čem vůbec je Bible? Kdo jsou lidé, kteří se hlásí ke křesťanství, lidé kteří se považují za křesťany? Co je vlastně to největší poselství té knihy? A o čem je náš život? Máme ho trávit věčným hlídáním sebe sama a věčně upřeným pohledem na všechno zlo světa? A třást se hrůzou při pomyšlení na naše selhání? Co je to zlo proti Boží lásce? Povím vám o čem podle mne Bible je. Podle mne je to kniha o lásce. O té nejdivočejší a nejbláznivější lásce jakou si člověk ani nedovede představit. O lásce Boha k člověku. A křesťan je člověk, který tuto lásku ucítí a uvěří v ní, který jí zakusí a je skrze tuto lásku proměněn.
Měřítkem toho, jak dokážeme milovat, je měřítkem toho, jak Boha doopravdy známe.

„Křesťanství je o tom, že jdeme do nebe a že to víme“
-Otto Rusnok

Křesťan není ten, který něco konkrétního dělá, ale ten, který něčemu konkrétnímu věří a svou víru také zakouší. Víte, dát někomu své srdce je pro člověka vždycky otázka důvěry. Dáváme vlastně všanc sami sebe a předáváme naši důvěru někomu dalšímu. Asi všichni jsme se někdy v životě spálili. Někdo nás zklamal, zradil naši důvěru. A možná i my sami jsme to samé udělali druhým. Jsme od malička vychováváni s představou, že naše přijetí a láska je podmíněna naším konáním. Ale co kdyby tady byl někdo, kdo chce být s námi tak moc, že se poníží do role služebníka a vezme na sebe podobu člověka, podstoupí utrpení a smrt na kříži, aby každý, kdo v Něj uvěří, mohl být s ním na věčnost.

Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.“
(Filipským 2:6-11)

Jak jsem zmínil, u lidí jsme zvyklí, že můžou zklamat naši důvěru. Někteří s námi třeba ztratí trpělivost. Někteří nás prostě přestanou milovat. Ale co kdyby existovala láska, která je silnější než smrt? Která je tak vášnivá, tak divoká, tak nespoutaná a vychází přímo od Všemohoucího Boha? Dovolíme si v to vůbec věřit? Dovolíme se nechat takto milovat? Přes všechna naše zranění a zklamání, dovolíme Bohu, aby nás miloval tak silně, že nic na světě ani nikde jinde nás nemůže od Jeho lásky odloučit? Co myslíte?

„Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno.
(Jan 10:27-30)

Nikdo znamená nikdo. Toto je jistota, základní kámen naší víry v bezpodmínečnou lásku Boží. Jsme Jeho a On si nás nenechá vzít. On nás nepustí. Nikdy. Láska, která je pevnější než všechny řetězy světa. Láska, ze které vychází naše láska. Jaký to zásadní obrat v prožívání lásky! Už to nezáleží na mně, kolik toho ze sebe dokážu vyprodukovat. Teď beru z nevyčerpatelné studnice Božího přijetí vodu života. Prožívám lásku. Prožívám radost.

A Duch i nevěsta praví: „Přijď!“ A kdokoli to slyší, ať řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.
(Zjevení Janovo 22:17)

Co myslíte, když budete něco dělat z vděčnosti a lásky, nebo z nejistoty a povinnosti, co bude efektivnější? Co bude mít větší hodnotu pro toho, pro koho to děláte? Dokud nemáme plnou jistotu Božího přijetí, nemůžeme sloužit s radostí a upřímným srdcem. Nemáme z čeho brát. Provází nás naše slabost, nepřijetí, zlá povaha tohoto světa, zklamání z lidí atd. Je skutečně naprosto mylné se domnívat, že po nabytí této jistoty a prožívání tohoto přijetí, začnu dělat lidem zle, začnu schválně „hřešit“ jak nejvíc dovedu, protože můžu. Tak může skutečně přemýšlet jen člověk, který tuto lásku nikdy nezakusil. Když jste zamilovaní, začnete snad schválně svému objektu lásky dělat naschvály?

Naše vítězství

„Neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.
(1.Janův 5:4)

Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly.“
(Zjevení Janovo 3:5)

„Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze skryté many; dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.“
(Zjevení Janovo 2:17)

„Kdo zvítězí a setrvá v mých skutcích až do konce, tomu dám moc nad národy: bude je pást železnou berlou, jako hliněné nádobí je bude rozbíjet“
(Zjevení Janovo 2:26-27)

To je motivace, nemyslíte? Když se budeme držet naší víry, která nám přináší nekonečnou lásku, budeme mít sílu pro stejné skutky lásky, jako konal Pán Ježíš Kristus. On po nás nechce nějaké nadlidské výkony zbožnosti nebo život v askezi někde daleko od lidí. My máme být Jeho nástrojem v milování druhých. Naše vítězství je prostá dětská víra v Jeho lásku a dar milosti, kterou nás obdaroval.

Jsem si vědom toho, že tento můj pohled a vnitřní výklad Bible bude urážet mnoho nábožensky založených lidí. Je to ale právě tato víra, která vítězí, protože mnohonásobně zvyšuje naší kapacitu milovat. Vítězství je naše uvědomění, že Bůh miluje stejně tak nás, jako každého člověka. Ta nabídka je pro všechny. Prohra je v tom, když si myslíme, že na základě toho, jak se chováme nebo co jsme nastudovali a na co jsme naším úsilím přišli, znamená, že jsme nějak lepší něž ostatní. Že Bůh nás proto bude více milovat než ostatní. Že nás to nějak favorizuje.

Podvědomě každý člověk cítí, že pravé dobro je pro všechny. Proto lidé, kteří mají dobré srdce se domnívají, že v každém náboženství musí být nějaký společný prvek. Že všechny náboženství spojuje víra a snaha o dosažení Boha, nějaký dobrý úmysl. A skutečně všechna náboženství světa mají jedno společné- všechna se mýlí. Protože centrem náboženství je vždy člověk, který se sám ze svých vlastních sil snaží zalíbit Bohu. Ale poselství Bible je, se nejprve nechat Bohem milovat. Člověk sám od sebe není schopen tuto lásku vyprodukovat, i kdyby makal 24 hodin denně. Vidíme, že náboženství ve skutečnosti způsobuje pravý opak lásky. Je příčinou určité vnitřní frustrace a oddělenosti.

Ve víře, která je těsně provázaná milostí, je ale nutné setrvat a nestrhnout se zpět k náboženství a spoléhání se na vnější věci, jak varoval apoštol Pavel Galatský sbor. Proto běh víry. Proto „kdo vytrvá ve víře“. V milosti ale opravdu není těžké vytrvat přátelé, stojí to jen naší víru a úplné a celé spolehnutí se na dílo Ježíše Krista. Nicméně je třeba připustit, že Písmo nás varuje před odpadnutím od víry- zvláště v poslední době. Víra je naše vítězství. Nevíra a příklon k jinému evangeliu a jiným naukám je naše prohra. Máme dar milosti, který můžeme přijmout pouze vírou. Nevím jak vy, ale já budu ten dar držet. Je to to nejvzácnější, co mám. Nemůžeš ale držet něco, co nemáš. Nemůžeš rozvíjet něco, co nemáš.

Spásu tedy nemůžeme ztratit nějakými vnějšími skutky a nemůžeme jí ani žádnými svými skutky podmiňovat. Ať padneme na to nejhlubší dno, milost Ježíše Krista a naše víra v Jeho lásku nás vždy přitáhne zpět. Láska je vždy vzájemná. Láska není solitér. Láska chce vždy ještě víc lásky, chce zahrnout k sobě co nejvíc stvoření. A láska je také pravý smysl všeho stvoření. My musíme zůstat v nekonečné lásce Nebeského Otce a Ježíše Krista. A to opravdu není namáhavé přátelé. To je to nejradostnější, co si dovedeme představit. Co je totiž život bez radosti? Co je život bez lásky?
Tak přeji každému přijetí Boží milosti a s ní růst naší lásky k Bohu a ke všem lidem.

„Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“
(Jan 15:9-10)

Věnováno: Ottu Rusnokovi do Nebeského království a mamince. Celé mojí rodině a všem lidem, kteří žízní po lásce.

„A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí.

A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“ A dodal: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem.“
(Zjevení 21:1-7)

 

 


9 thoughts on “Kdo věří, má život věčný (Jan 6:47)



      1. Sláva Pánu!

        víš, já prve nechtěla, ale, tak se trošku rozepíšu – přišlo mi to tvoje psaní jako odpověď na mé modlitby.
        Už dlouho se mi nestalo, že by nějaký text mluvil tak přímo ke mně:) bylo to uvnitř, ale cosi podstatného mi nechtělo dojít.
        Přeju bohem požehnané dny a posílám pár vět od Svatého Augustina.

        Pozdě jsem tě miloval,
        Kráso tak stará, a přece tak nová,
        Ty jsi byl uvnitř a já venku
        a tam jsem tě hledal,
        a já šeredný vrhl jsem se
        na všechny tvé krásné tvory,
        jež jsi stvořil.
        Ty jsi byl se mnou,
        ale já jsem nebyl s tebou.

        ***

        přeju nám všem, abychom už vždy byli s Ním…


  1. Zdravím, dva poslední články mi přijdou, ze jsi zaznamenal velký duchovní posun/ přelom , a jsem mile překvapen, teď studují tento článek a zatím se mi zda hodně dobrý.

    Kdo je spasen, má otevřenou cestu do nebe, myslim ale, ze to nemá jako definitívu. Jak jsi zjistil, ze jsi spasen, když Bůh mlčí? Proč rada lidi hledá cestu k Bohu a ten jim nepoví, jestli jsou na správně cestě. Někdo možná cely zivot čeká na spasení, ale vzhledem k tomu, ze Bůh mlčí, do konce života jsou v nejistotě


    1. Ahoj Jaroslave, díky.. Víra se vyznačuje tím, že věříš něčemu, co nevidíš. Pak věříš.. když vidíš, tak víš a věřit nepotřebuješ. Buď prostě věříš, že jsi spasen pouze vírou v Boží dílo a svědectví nebo tomu nevěříš… Proto si myslím, že víra je protiklad rozumu. Nejde prostě založit víru na rozumu a logice, to je můj pohled. Víra dokonce nejde ani založit na nějakém emotivním zážitku nebo zázraku. Židé ve Starém zákoně zažívali neskutečné zázraky, rozestoupilo se před nimi moře, mana jim padala z nebe a stejně jim to k víře nebylo nic platné.. Stačilo pár týdnů a jejich víra byla pryč. Takže víra je něco jiného… Věřit znamená zkrátka nevědět. Já věřím tomu, co je v Bibli, že každý kdo věří, má život věčný. Někdy se mi daří věřit víc, jindy mnou zmítají pochybnosti… Ale naší výzvou je věřit evangeliu.. Protože to je Boží moc ke spasení každého člověka.. Pokoj Tobě H.


      1. Zcela souhlasím s tím, ze víra je protikladem rozumu, věřit lze pouze srdcem. Ale naše víra by měla mít nějakou odezvu od Boha, když je živý. Nemůžeme cely zivot volat k Bohu, snažit se jít cestou Pána Ježíše Krista, a nemít nikdy nějakou odezvu. To by mi přišlo kruté.

        Myslim, ze by víra měla byt spíše v to, že mne Bůh odmění věcným životem … o který mi ale primárně nejde a vůbec mi přijde tento slib divný. Ja bych hlavně chtěl být s Bohem proto, ze tam teprve zazijeme odpocinutí. Ze poznám Pána Jezise Krista osobně.

        Každý člověk je ve stresu ať velkém či malém či podvědomém, který si ani neuvědomuje. Někdy možná zažíváme chvilková odpocinutí než zase musíme byt „ve střehu“

        Co je víra?
        A) věřit v to, co nevidíš … pak ale opravdu jen doufáme, ze Bůh je, aniž bychom s nim měli na světě nějakou interakci. Pak by ale Bůh nebyl živý, ne?
        B) věřít v to co nevidíš ale víš ze to je … takže víš ze Bůh je, díky interakci s Ním resp společenstvím s Nim a
        pak máš spíše víru, ze té odmění věcným životem, než že je.


        1. Ahoj Jardo, naprosto rozumím Tvému dotazu a je to velmi dobrý dotaz a postřeh. Já jsem hodně dlouhou dobu vyhledával zážitky a „seance“, které by mě nějak přiblížili k Bohu (v té době ještě neosobnímu) účastnil jsem se nejrůznějších rituálů a slupl kde co, aby mě to přiblížilo k jakémusi „transcendentálnu“, o kterém jsem slyšel že lidé zažívají. Lidi třeba olizují žáby, aby se přiblížili k Bohu. Ale člověk zůstává po požití takových věcí uvnitř stejný, i když může zažít skutečně velmi kvalitní „tripy“..:)
          V bibli se píše, že poznávacím znakem Božího lidu je láska.. Pokud tedy máme lásku v sobě, pak máme Ducha Božího.. Vše ostatní bych řekl, že je druhotné. Prostě láska je takovým ukazatelem a zároveň důkazem pro nás, že zůstáváme v Bohu. Když lásku ztrácíme, ztrácíme Boha. Je to takový druh lásky, který člověk sám od sebe neumí vyprodukovat a sám se diví odkud se to vlastně bere.. Dá se to i „fejkovat“, ale třeba mně nedělá problém to identifikovat. Doporučuji zvláště Janovu epištolu, která to krásně shrnuje. Láska je taková naše jistota, naše ujištění, že máme věčný život..

          Pokoj Tobě
          H.


  2. Ahoj, je to možná dobrý postřeh ale podstatně je nakonec opravdu jen to, jestli Boha milujeme. A to ne tak ze to řekneme, ale celým svým srdcem. To ještě nemám. Nejsem tím, ještě „prodchnut „, ztotožněn“. Cítím, ze k tomu vztahu musim dorůst a to tpoznáváním Boha. Pak si myslim, ze budu konečně na úzké cestě.


  3. …ahoj,
    chcel som sa ta spytat, odkial mas, ze kral David mal 2 metre a hrdzavu sticu? …pokial ja viem, vysoky bol Saul, a David bol ako kontrast ku goliasovi, aby vyniklo to pohanske hovado. David by mal byt bud krpec, alebo priemer co s vysky tyka.

    Robo


Napsat komentář k streetzurnal Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>