Křesťanské dilema: Je to od Boha nebo od ďábla? A jsem v Boží výchově?

maxresdefault

Asi každý křesťan si někdy kladl otázku, jestli určité věci v jeho životě pocházejí od Boha nebo od toho zlého. A stejně tak určitě mnoho a mnoho z nás nedokázalo na tuto otázku odpovědět. Často také přemýšlíme, jestli naše konání je skutečně Boží vůlí a není to pouze něco, co jsme si sami vymysleli. To jsou důležité a základní otázky při naší cestě blíže k Bohu. Nekladu si zatím v této úvaze za cíl, předložit jednoznačné odpovědi nebo návody na to, jak přesně určit objektivní realitu v těchto záležitostech. Chtěl bych pouze předložit určitý pohled, který jak věřím, by mohl pomoci.

Existuje něco, co by nebylo Boží vůlí? 

Náš strach se často odvíjí od naší představy duálního vidění světa a našich konceptů dobra a zla. Jako křesťané se opíráme v těchto konceptech o Boží Slovo, ale stejně mnohdy nejsme schopni v reálném každodenním životě rozpoznat, co dobré je a co není. Jak je to možné? Dále se domníváme, že naše svobodné rozhodování je něco, co je ve výsledku absolutním kritériem toho, jaké věci prožíváme. Jinak řečeno, že Bůh beze zbytku respektuje naší svobodnou vůli se rozhodnout buď pro dobro nebo pro zlo. Již zde nastává jedna důležitá otázka. Pokud jsme od zrození zkažení a všichni se odvrátili od Boha (Gen. 8:21) (Řím. 3:11-12), dostali jsme se skutečně svobodnou vůlí k Bohu? Uvěřili jsme, protože jsme chtěli? Můžeme činit pokání, pokud chceme? Srovnej (Jan 15:5) (Jan 6:44)

Nechci zde rozebírat vztah mezi vyvolením a svobodnou vůlí, protože se domnívám, že není v našich silách něco takového pochopit. Chci jen upozornit, že za to nejlepší, co se nám v životě mohlo stát, možná ani vůbec nemůžeme a není to výsledek naší snahy, našeho bádání ani rozhodnutí, ale je to prostě Boží vůle. (Řím. 8:29) Nicméně můžeme dostat milost, pokud o ní svobodně nepožádáme? Odpověď musí znít jednoznačně ne. Můžeme jít ještě blíže k Bohu, pokud po tom nebudeme skutečně vnitřně toužit? Myslím si, že ne. Není to zajímavý paradox?

Může být v mém životě něco, co Bůh nedovolí? A jakou roli v tom hraje synovství? 

Velmi důležitou úlohu v roli křesťana představuje Boží výchova. (Žid. 12:5-11)
Čím blíže jsme Bohu, tím intenzivněji a pravdivěji prožíváme následky a důsledky našich jednání a motivů. A domnívám se, že každý křesťan by si měl být schopen odpovědět na otázku, zda se mu dostává Boží výchovy nebo je stále ve stavu nemluvněte, které se vychovávat nedá, nebo snad, že není pravým synem. Pokud ve výchově jsme, poznáme to. Stejně jako pokud vychováváme své děti, poznají to. Pokud se tedy náš život nějak dramaticky zhorší a věci se nám začnou sypat, nemusí to nutně znamenat, že nás Bůh opustil a ďábel zvítězil. Právě naopak, čím těžším okolnostem jako věřící čelíme, tím intenzivnější Boží výchovu prožíváme a tudíž i Boží lásku. Někdy mám pocit, že mnoho křesťanů je zaskočeno, když se věci v jejich životech nevyvíjejí dle jejich přání a představ a nesprávně tak vyhodnocují Boží jednání a Boží vůli s jejich životem. Přičítají to zlému, ačkoliv by to měli přičítat Bohu a děkovat za to. To je velmi vážný omyl!
Je dalším paradoxem, že jedním z průvodních znaků růstu pravého křesťana je devastace příznivých okolností v jeho životě a následný test jeho víry (Srovnej Marek 4:40- vítr,bouře=špatné okolnosti).
Pokud si totiž někdo myslí, že pravým vnějším znakem křesťana je hezký život a samé materiální a duchovní požehnání, pak stále zůstává oním duchovním nemluvnětem, se kterým Bůh nemá možnost pracovat. Takový věřící není ochoten zaplatit cenu. (viz. Luk.14:26-30, Mat. 10:38, Mat. 16:24-25, Mar. 10:29-31 a další)
Jedná se o velkou iluzi, pokud se domníváme, že když se v našich životech nedějí velká dramata a pády, jsme na tom duchovně dobře. Opak je pravdou. Náš růst je v té chvíli pozastaven a my stagnujeme. Podívejme se na službu prvních apoštolů.

Můžou být naše selhání potřebná?

Je velmi důležité si být vědom skutečnosti, že ve fázi zvláště rané (a drsné) Boží výchovy neexistuje NIC, co by se nám mohlo stát a nebylo součástí Boží vůle (Včetně démonických útoků, pokušení, Božího mlčení atd. viz Davidovi Žalmy). Samozřejmě, že stále můžeme pod tlakem odpadnout a na nějaký čas od Boha odejít. Nebo můžeme ukvapeně vzít jen dědictví jako marnotratný syn a prohýřit ho ve světě. Můžeme naprosto selhat ve zkouškách, které pro nás Bůh připravil. Ale zřekl se Otec marnotratného syna? Kdo řekl, že už se dál nemůže nazývat Jeho synem? A tak jsme to často my, kteří vstříc našim selháním a neposlušnosti, nabudeme dojmu, že už nejsme hodni Boha. Měřítkem našich čerstvě prožitých negativních zkušeností měříme náš vztah s Bohem, v čemž se pro nás skýtá největší nebezpečí. Ale jsou to právě tyto chvíle, kdy přestáváme rozumět dění v našich životech, kdy nás Bůh volá s největší intenzitou, protože jen na tomto poli se dá uplatnit opravdová víra.
Ještě jednou a jinými slovy zopakuji: Pokud se v našich životech nedějí věci a události, kterým nerozumíme, a které nás vrhají do naprostého zmatení, potom naše víra nikdy neprošla zcela nezbytným zátěžovým testem a s největší pravděpodobností je klamná či ještě velmi povrchní. 

Naše vlastní pády a selhání mohou hrát klíčovou roli při budování našeho nového charakteru a stavu pokory. Jelikož je každý člověk jiný, nikdo nemůže říci, kolikrát je zapotřebí selhání a pádů, než se zlomí a pokoří. Bůh potřebuje rozlomit starého člověka s jeho vžitými vzorci chování, aby se mohlo narodit něco nového. Jedině člověk, který naplno zažil stav vlastní ubohosti se může stát chudý duchem. Bůh tě nikdy nezavrhne, protože jsi selhal. Jsi to ty, kdo může ale zavrhnout Boha. Pokud jsi selhal v Boží výchově, buď si jistý, že Bůh si to selhání použije k dobru a budování lepšího vztahu s Ním.

„Pociťte svou ubohost, naříkejte a plačte. Váš smích ať se obrátí v nářek a vaše radost v sklíčenost.“

(Jakub 4:9)

Je zde třeba připomenout, že nemůžeme spoléhat například na náš minulý těžký život, který předcházel naší víře v Pána a domnívat se, že i to bylo součástí naší výchovy. Mnoho nevěřících prožívá těžké okolnosti, ale ty jsou pouze výsledkem jejich vlastní nezávislosti na Bohu, marného snažení a života v hříchu (Tyto těžké životní okolnosti mohou být i přípravou k obrácení). Stejně tak mnoho nevěřících prožívá relativně spokojený život bez nějakých velkých soužení. A to je taky to nejhorší, co se jak nevěřícím, tak věřícím může stát (Paradoxně často věřící i nevěřící prožívají takový stav naprosto totožně, tedy jako nejvyšší metu života- zkuste se nad tím zamyslet, jak je to možné, když jejich životní hodnoty a postoje by měly být zcela opačné!).
Pokud je například věřící z rodiny věřících, pak víru automaticky „dědí“ a bere jí za samozřejmost, ale číhá zde velké nebezpečí, protože neuvěřil v momentu vlastní zoufalosti a toužebném volání po odpovědích a po Bohu a musí si tou cestou ještě projít. Velmi názorně dnes vidíme, jak společnost i člověk upadá, pokud bere věci (ty pro něj materiálně dobré a uspokojující jeho žádosti) za samozřejmost. Naprosto stejné je to i v duchovní oblasti.

Někdo možná bude říkat, že Bůh nechce aby jsme celý život jen trpěli. Vždyť On chce, abychom měli život a měli ho v hojnosti. Ano, to je pravda. Součástí života křesťana jsou požehnání a ovoce ducha. Ale vztah s Ním je vždy na prvním místě. A i tento vztah musí být testován a zkoušen v ohni, aby se pročistil ve zlato. Existuje období přechodu (bouří) a období klidu. Radujme se přátelé, když přicházejí bouře. Bůh nás volá k sobě blíž.

 “Považujte to jen za radost, bratři moji, když upadáte do různých zkoušek, víte přece, že zkoušení vaší víry působí vytrvalost.“
  (Jakub 1:2-3)

„Přijímej všechno, co tě potká, a jsi-li vždy znovu pokořován, buď trpělivý.Vždyť zlato se zkouší v ohni a lidé Bohu milí v peci pokoření.“
(Sírachovec 2:4-5)

 “Aj, přepálím tě, ačkoli ne jako stříbro, přeberu tě v peci ssoužení. Pro sebe, pro sebe učiním to. Nebo jakž by mohlo v lehkost vydáno býti? Slávy své zajisté jinému nedám.“
(Izaiáš 48:10-11)

„Tu třetinu však provedu ohněm. Přetavím je, jako se taví stříbro, přezkouším je, jako se zkouší zlato. Ti budou vzývat mé jméno a já jim odpovím. Řeknu: ‚Toto je můj lid.‘ A oni řeknou: ‚Hospodin je můj Bůh.‘“
(Zacharjáš 13:9)

„Znejž tedy v srdci svém, že jakož cvičí člověk syna svého, tak Hospodin Bůh tvůj cvičí tebe.“
(Deuteronomium 8:5)

„Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý.Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl.Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.“
(Zjevení Janovo 3:17-19)

Je-li s námi Pán, nemůžeme se utopit. Nezapomeňte

Je-li s námi Pán, nemůžeme se utopit. Protože pak i On by se musel utopit. Nezapomeňte.

„Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.On však na zádi lodi na podušce spal. Učedníci ho probudí a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni, utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho.Ježíš jim řekl: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“
(Marek 4:37-40)

 

 

 

2 thoughts on “Křesťanské dilema: Je to od Boha nebo od ďábla? A jsem v Boží výchově?

  1. Na všechny otázky a dění v mém dosavadním putování padesátitří roků pozemských jsem našel jen jednu odpověď: Nikdy v reálném čase nic svým rozumem nepochopíš. Dílo se tvoří nepostřehnutelně, neodhadnutelně. Cokoliv v průběhu žiješ, nelze uzavřít tečkou. Je jen jeden pevný bod, který přináší pokoj do duše, pokud se rozhodneš J Í T K BOHU – A TO MODLITBA, VÍRA, POKÁNÍ A NAPROSTÁ DŮVĚRA V KRISTA. Vše ostatní je chiméra.



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>