Moje cesta (zkrácený příběh jednoho prozření)

91_4

Budu vám vyprávět příběh, který se opravdu stal. Když jsem byl ještě malý kluk koupal jsem se s přáteli v řece. V řece byl celkem silný proud. Měli jsme rádi místo, kde se proud zužoval do menšího na hrázi- vodáci tomu říkají „šlajsna“. U tohoto místa byl proud nejsilnější a vtahoval nás dál po řece. Pamatuji si jak jsem s velkou námahou šel proti tomu proudu a chtěl se dostat do místa, kde bych už nebyl tak moc strháván. Hrozně jsem se nadřel, byl jsem ještě malý kluk a nedokázal jsem se dostat dál k přátelům, kteří byli vzdáleni od oné „šlajsny“. Jak jsem tak s námahou šel proti tomu stále silnějšímu proudu, cítil jsem že to nedokážu, že řeka nade mnou vítězí. A najednou mnou projel zcela naprosto jasný okamžik uvědomění. Nedokážu to po těch letech přesně definovat, ale zněl asi takhle: To nejlepší co můžeš udělat je nedělat nic a zkrátka přestat jít pořád kupředu. Jak jsem psal, byl jsem ještě malý a tak jsem si nelámal hlavu s nějakou logikou. Ten pocit byl tak silný, že jsem téměř okamžitě přestal s veškerou snahou a položil se na hladinu. Naprosto bezpečně jsme proplul šlajsnou plnou kamenů a přistál na mělčině dál po řece. To už pro mne běželi rodiče a strachovali se zda jsem v pořádku. Byl jsem v naprostém pořádku.

Vlastně jsem až do této doby nevěděl proč se mi tenhle zážitek tak mocně vryl do paměti. Až dnes po tolika životních peripetiích, po tolika zápasech s proudem řeky, který stálé sílí a strhává mne, mi to konečně začíná docházet. Tenkrát jsem byl v dobrých rukou a jsem v nich i dnes. Jen kdybych se stále nesnažil z těch paží uniknout. Když jste ještě děti a stále tak nepřemýšlíte, život se zdá jednodušší. Možná i proto, že klidně uděláte naprosto nesmyslnou věc jen proto, že cítíte, že je to správné. Ten boj s řekou totiž nejde vyhrát. Proud je vždy silnější než vy. A v okamžiku odevzdání se tkví tajemství života. Odevzdání se síle, která nebojuje, ale vítězí. Člověk nedokáže změnit tenhle svět sám. Nesvrhneme vlády, korporace, tajné společnosti, církev. My sami nedokážeme vyzrát nad svody ďábla. Ale můžeme se přidat na stranu, která to dokáže. Ano, na stranu Boha a Ježíše Krista. Dokonce i teď, mám problémy s tím to napsat. Vždy jsem hledal jiné alternativy, aktivnější, hledal jsem tajemno, záhady, konspirace, mimozemšťany. Ale nenašel jsem nic- jen prázdnotu. Hlubokou frustraci z nekončícího koloběhu zmaru. Jediné v čem dnes vidím smysl je odevzdání se síle, která mne nekonečně převyšuje. Stát se proudem řeky, který samotný vás provede těmi nejdivočejšími peřejemi bez újmy. Zdá se to pošetilé? Určitě každému hrdému člověku, který se pyšní svou inteligencí ano.

Chce to velkou dávku pokory odevzdat svůj život do rukou Božích. Vždy mne udivovala podivná jistota v očích těch, kteří si říkali věřící. Bylo to jakési vnitřní smíření s životem, který nikdy nenachází žádný takzvaný duchovní hledač. Hledač zůstane hledačem, badatel badatelem. Z těchto rolí není úniku. Asi nejnaléhavější věta, která mi zůstala vryta do paměti je: „Já jsem cesta, pravda i život“. Věřte mi, že jsem zkusil hodně, ale tu správnou cestu jsem zatím nenašel, pravdu neobjevil, život správný nežil. Zatím…

One thought on “Moje cesta (zkrácený příběh jednoho prozření)

  1. „Vždy jsem hledal jiné alternativy, aktivnější, hledal jsem tajemno, záhady, konspirace, mimozemšťany. Ale nenašel jsem nic- jen prázdnotu“

    My všichni probuzení jsme šli stejnou cestou ! No není to zvláštní ? Nevypovídá to o něčem ?! Že Ježíš a Nový zákon je jediný pravý, který vede ven z chaosu a prázdnoty. Nejtěžší je zbavit se toho podivného odporu vůči Bibli a jeho Novému zákonu. Kdo odpor překonal a uvěřil, že Ježíš je jediný spasitel a pomocník v tomto divném svět, ten zvítězil už nyní. O více už se člověk starat nemusí. On vede své vyvolené správnou cestou Sláva jemu a Bohu jedinému.! Já jsem též měla problém uvěřit. Jak jsem byla hloupá !


Comments are closed.