Nástrahy na cestě za Boží milostí

03-02-16-good-news-how-to-recieve-the-grace-of-god-1

1) Křest jako podmínka spasení

Pokud někdo tvrdí, že křest je podmínka spásy a že ten jeho křest je jediný správný a biblický, jinými slovy tím říká, že díky němu jsou lidé spaseni. Díky tomu, že je ten člověk pokřtil. Pokud by křest byl podmínka spásy, děkoval by ap. Pavel Bohu za to, že nikoho nepokřtil kromě Krispa a Gaia a rodinu Štěpánovu?

Psal by, že ho Bůh neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, pokud by byl křest nedílnou součástí spasení? (1.Kor. 1:14-17) Křest bez opravdové víry je pouze omytí tělesné špíny, nejde o nějaký magický obřad, který by nám zajišťoval spasení nebo nové narození. Jde o veřejné vyznání naší víry a dobrého svědomí. Samotné ponoření do vody není podmínkou spasení, ale naše víra ve vykupující dílo Ježíše Krista.

U Korintských šlo zjevně o handrkování, kdo u koho byl pokřtěn a kdo to „dělá líp“. Pavel jednoznačně odmítá tyto rozepře a ptá se: „Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo? (1.Kor. 1:13) Kdo je pokřtěn hlásí se veřejně k víře v ukřižování Ježíše Krista za jeho hříchy a odpuštění a posvěcení, které je věčným darem Božím z milosti každému, kdo věří. Posvěcení skrze oběť Ježíše Krista je dokonalé a dokonané a navždy. (Židům 10:14)

2) Spasení není nikdy jisté, záleží na našem výkonu

Falešné vyučování říká, že spasení není nikdy jisté a že Bůh má velmi přísné požadavky na každého člověka, co se týče dodržování externích morálních pravidel a nařízení (Tedy kdo se chová lépe, má to u Boha lepší než ten, kdo se chová hůř= pýcha=chlouba). U pravé víry je ale chlouba vyloučena. ( Řím. 3:27-28)

Pokud člověk selhává v poslušnosti a dodržování pravidel, spasení si dle falešného učení nezaslouží, protože jeho selhání je buď důkazem toho, že nikdy „správně“ neuvěřil nebo toho, že sice uvěřil (v ten moment se stalo tedy co přesně?) ale nebylo mu to nic platné, protože jeho činy neodpovídaly „Božím požadavkům“ pro vstup do Království nebeského. Spasení je tedy dle těchto chybných výkladů spolupráce Ježíše a člověka a spravedlnosti nelze dosáhnout bez naší vlastní snahy o dobrý a posvěcený život. Bible toto ale neučí, ale naopak, že naše spravedlnost závisí pouze a jenom na poslušnosti JEDNOHO- Ježíše Krista. (Řím. 5:19)

Naopak učednictví, které je lstivě v těchto falešných výkladech zamotáno do spasení, vyžaduje poslušnost dvou. Mistra i učedníka. Když ale Ježíš mluví o učednictví, vždy je to v kontextu: „Nemůže být mým učedníkem“. Nikoliv: „Nemůže být spasen nebo vejít do Království nebeského“. Musíme chápat kontext biblických pasáží, kdy Ježíš mluví k učedníkům, kdy k farizeům a kdy k obyčejným lidem např. celníkům a nevěstkám. Je napsáno, že Ježíš měl kromě dvanácti učedníků i mnoho dalších- dokonce celý zástup.

A svolav zástup s učedlníky svými, řekl jim: Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následujž mne. “ (Marek 8:34 BK) 

Jak víme, někteří učedníci Ježíše opustili, ale věrní zůstali. Mezi jeho učedníky byli i ti, kteří neuvěřili viz. Jidáš. Lze tedy být učedníkem a přesto nevěřit. (Jan 6:63-71)

3) Pokání znamená odvrácení se od hříchů 

Falešný výklad slova pokání je častým projevem falešných učitelů jiného evangelia. Tito lidé tvrdí, že pokání není změna smýšlení (směrem k víře v evangelium), ale změna chování směrem k určitému druhu morální bezúhonnosti. Zakládají si na jejich „dobrém“ způsobu života a říkají, že díky jejich dobrému životu si zaslouží spasení, zatímco ti, kteří se chovají hůř si spasení nezaslouží, protože jejich hříchy jsou větší či viditelnější než náboženských „lepšolidí“. Jedná se o druh velké pýchy. Naše spása nezávisí na našem chování, ale pouze na naší víře samotné v evangelium. (Efeským 2:9) Protože bez víry je nemožné se zalíbit Bohu. (Židům 11:6)

Pokud člověk skutečně uvěří v srdci a sám Bůh si u něj učiní příbytek, pak je to sám Bůh a Jeho zaslíbení, které nám dává jistotu spasení. Pokud máme od Boha zaslíbení, že nás nevyžene ven, že není nic nikdo kdo by nás mohl vytrhnout z jeho ruky a že není nic, co by nás mohlo odloučit od Jeho lásky, kdo jsme my, abychom uráželi Boží milosrdenství.

Milosrdenství chci a ne oběť“
(Mt 9,13)

Bůh Otec miluje, když se chlubíme Jeho Synem, když máme opravdovou víru v Něj a v to, co On pro nás učinil a nikoliv v sebe a naší topornou snahu o napodobování bezhříšnosti. Kdybychom skutečně mohli dokázat žít bez hříchu, oběť Božího Syna by naprosto postrádala význam. On snímá hříchy světa, On jedinou obětí přivedl navždy k dokonalosti ty, které posvěcuje. Nejde o nějaké dočasné přikrytí nějakých hříchů a jiných ne. Nejde jen o hříchy, které jsme udělali nebo vyznali. Jde o kompletní vymazání všech hříchů jednou provždy těm, kteří skutečně uvěří, že spása není z nás, ale že je to Boží dar v Kristu Ježíši.

„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“
(Jan 3:16-18)

Boží cesta k milosti je skrze vzdání se vlastní snahy o sebezdokonalování. Je to On, kdo nás činí dokonalými v Božích očích a to ne skrze naše jednání, ale skrze víru a nepomíjitelnou Boží lásku, která byla vylita do našich srdcí. Bůh nemotivuje strachem. Jeho nejlepší metoda není metoda cukru a biče, jak učí nejrůznější formy náboženství. Láska je vždy o důvěře. A komu opravdu důvěřujeme, toho se nemůžeme nikdy bát. Z toho nemůžeme mít nikdy strach. Strach totiž přináší muka, ale dokonalá láska strach vyhání pryč. A Bůh nás miluje dokonalou láskou ve které není místo pro strach a pochybnosti.

Opravdová proměna směrem k lásce k Bohu i k lidem přichází z naprosté důvěry Božího přijetí, které nám jasně potvrzuje Boží svědectví. Kdo nevěří v toto nepodmíněné dílo milosti, nevěří Božímu svědectví. Nevěří tomu, že by Bůh mohl být tak dobrý. Mylně se domnívá, že on sám musí být dobrý, aby i Bůh mu mohl prokázat svou dobrotu. Ale Pán Ježíš říká naprosto jasně, že nikdo není dobrý, jedině Bůh a že ač umíme dávat dobré dary svým dětem, stejně jsme zlí. Kdo si o sobě myslí, že je dobrý, ten ještě nebyl Pánem rozlomen. Kéž Boží milost obsáhne co nejvíce náboženských lidí, kteří stále tápou v lidských představách o Bohu. Velmi pomýlený je ten, který se domnívám, že křesťanství je o dobrém mravním chování a morální sebekázni. O tom jsou všechna náboženství, ale není většího nepřítele Božího svědectví, než náboženství.

Kdo si plně uvědomuje, co pro něj Bůh učinil a jakou to má trvalou hodnotu, kolik je mu odpuštěno a nakolik je to neuvěřitelné, ten nepůjde a nebude trhat rekordy v páchání hříchů. Protože se narodil z Boha a je Nové stvoření. Není nastaven pro hřích, ale je milovaným Božím dítětem, kterým být nepřestane. Boží milost je tu pro všechny, ale jak málo křesťanů si ale nabere vody života zadarmo. Vody, ze které se stačí jen jednou napít a už nebudeme NIKDY žíznit. Amen.

„Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň.
Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“
(Jan 4:13-14)

9 thoughts on “Nástrahy na cestě za Boží milostí

  1. Jojo, o tom křtu to tak bude. Nekončící handrkování o spasitelnosti křtu jsou nejhoršími debatami vůbec. Každý křičí jen to svý. Já bych mohl křičet, že mně jako čtyřletého polil farář v kostele a jsem pokřtěný. Jiný křičí že řkc je parta antikristů a proto nemůže být křest nikdy platný. V řkc už čtvrt století nejsem a nebudu se někde na sílu tlačit do jiné církve pro ten „pravý“ křest. A pak zas do jiné a do jiné. Až budu mít asi sedm křtů v různých církvích, snad jeden z nich bude platný a já půjdu do nebe:)) To samé je to s manželstvím. Bůh spojuje dva lidi tak, že oba kteří zůstanou spolu, dali srdce Kristu. Pokud si to chtějí prožít na radnici, církvi jako obřad, má to své opodstatnění ohledně účtů, vyrovnání mezi manželi atp, ale ne duchovní význam.


    1. Absolutne s tebou suhlasim,
      ja sam som bol zapleteny do okultizmu tak, ze keby som Vam porozpraval co som zazil, poviete ze je to nemozne z hladiska kauzality tohto sveta a mozem ti smelo povedat,
      ze ma fanaticka babka dala pokrstit v kostole u katolikov a ze ked som vyhanal demonov zo seba, tak jeden z nich sa celkom brutalne odhalil.
      Totiz som pouzil formulaciu od Dereka Princa, /skutocne tieto veci funguju/ a to ze: V MENE JEZISA KRISTA SA ZRIEKAM KATOLICKEHO KRSTU!!!
      V tom momente ma PREPADOL TAK MOHUTNY PANICKY STRACH, ze som stratil spasu, ze som sa rozklepal a potom som vsetko odvolaval.
      Ale vzapati som si uvedomil, ze ja som sa toho zriekol V MENE JEZISA KRISTA.
      Cize to nedavalo nejako logicky zmysel, iba tak, ze ten strach do mna vstrekol demon aby som nepretrhol kliatbu.
      Nieco podobne sa stalo aj mojej mame, a poradil som jej povyznavat vsetky mozne hriechy, ked bola tazko chora a VERIT VYHRADNE V JEZISA A MODLIT SA VYHRADNE K JEZISOVI.
      Bola na izbe s nejakou katolickou, ktora uz bola chudatko na hadickach a ta sa modlila aj k nejakym svatym, mala tam nejake odznaciky, ruzenec a ine okultne predmety, samozrejme panenku mariu.
      MOJU MAMU POSTAVIL BOH NA NOHY VO VELMI KRATKOM CASE.
      Tato jej spolubyvajuca na izbe, vsak isla dole vodou, neviem ako to ani dopadlo, lebo aj jej rodina ma pri navstevach poslala do paze s tym, ze som sektar a jehovista…
      Co sa krstu tyka, ani zlodej pribity na kriz nemal krst a Jezis mu slubil, ze bude v raji.
      A ohladne toho, ako to v skutocnosti je, ze si Biblia udajne protireci, niekto sktkami iny vierou napr. tak toto uz je davno rozlusknute.
      Boh pracoval vzdy s ludmi v roznych obdobiach inak.
      My sme v zaverecnom obdobi tohto sveta a pre nas plati SPASENY SME Z VIERY. BODKA.
      co sa tyka toho, preco je tam to ze viera je zo skutkov atd. tak toto detailne rozobera a vysvetluje DISPENZACIONALIZMUS.
      Ak chces, hodim sem video ale musle by to niekto prelozit nie je otitulkovane.
      A tym by sa to aj krasne vysvetlilo, pre ludi, ktori sa rozhoduju na zaklade pocitov, ci im nieco sedi, alebo nesedi a potom spekuluju a prekrucaju.


  2. Verím, že pre naše spasenie bola daná Bohom jediná podmienka: aby sme verili v toho, ktorého On poslal, Pána Ježiša Krista a v Jeho dielo na kríži.(Ján 3,16) Je to jednoduché, až natoľko jednoduché, že viera z čistého srdca, ktoré Pán očistil svojim slovom, spôsobuje, že Duch Svätý v nás vyvoláva túžbu konať skutky Božie, ktoré sú nielen Jeho želaním, vôľou, ale tiež našou silnou motiváciou k tomu, aby sme sa ako znovunarodené deti dali pokrstiť. Táto túžba prichádza u niekoho skôr, u niekoho neskôr; aj tu potrebujeme uši na počúvanie.

    Mnoho kresťanov na začiatku počuje, že Duch Svätý volá: “Dajte sa pokrstiť v meno Ježiš”, ale z rozličných príčin to odkladajú. Jednou z veľmi častých príčin býva počúvanie ľudí namiesto Boha, ktorí hovoria, že krst nie je podmienkou spásy, ale nevysvetlia o čo teda pri krste ide. To potom v neupevnených kresťanoch vyvolá určité uspokojenie, že krst “nie je potrebný”. Ale o tomto Písmo nehovorí, naopak, o krste hovoril Pán Ježiš, (Mt 28,18-20) a hovoria o tom aj Skutky apoštolov.

    Apoštol Pavel keď povedal, že Pán ho neposlal krstiť, sa takto vyjadroval v kontexte k hádke medzi Korinťanmi, lebo sa delili na akési skupiny podľa toho, kto ich pokrstil, či už to bol Apollo alebo Pavel, či niekto iný a Pavel ich musel napomenúť, že Kristus nie je rozdelený. Takže primárne tu nešlo o krst. Pavol bol vyvolený a povolaný apoštol Boží, ktorý mal prinášať dobrú zvesť pohanom. Krsty robili väčšinou jeho spolupracovníci a ďalší služobníci Pánovi. Čiže, aj keď väčšinou Pavel uverivších nekrstil, boli tam ďalší skúsení kresťania, ktorí to urobili.

    Skopírovala som tu aj trochu textu z Rimanom a Kolosanom, kde Pavel odkrýva niekoľko aspektov významu krstu. (Nech Pán dá uši na počúvanie a milosť k pochopeniu Jeho preveľkých Božích tajomstiev):

    RIm, 6,3-11

    Či neviete, že ktorýkoľvek boli sme pokrstení v Krista Ježiša, v Jeho smrť sme boli pokrstení? 4 Krstom sme teda spolu s Ním boli pochovaní do smrti, aby tak, ako bol Kristus vzkriesený slávnou mocou Otcovou, aj my sme chodili v novote života. 5 Keď sme sa stali jedno s Ním podobnosťou Jeho smrti, práve tak jedno s Ním budeme aj podobnosťou vzkriesenia 6 vediac, že náš starý človek spolu s Ním bol ukrižovaný, aby bolo zničené hriešne telo a my sme neboli viac otrokmi hriechu. 7 Veď kto umrel, je ospravedlnený od hriechu. 8 Ak sme však umreli s Kristom, veríme, že s Ním budeme aj žiť. 9 Lebo vieme, že Kristus, ktorý vstal z mŕtvych, viac neumiera a smrť už viac nepanuje nad Ním. 10 Lebo čo umrelo, umrelo hriechu raz navždy; čo však žije, žije Bohu. 11 Tak súďte aj vy, že ste mŕtvi hriechu a živí ste Bohu v Kristovi Ježišovi.

    Kol 2,11-12

    V Ňom ste boli aj obrezaní nie obriezkou rukami vykonanou, ale obriezkou Kristovou, že ste sa totiž vyzliekli z telesnosti, 12 keď ste boli s Ním pochovaní v krste. V Ňom ste boli aj vzkriesení vierou v moc Boha, ktorý Ho vzkriesil z mŕtvych.


    1. Ahoj sestro Anno,
      Přijde mi zvláštní, že když přijde na téma spasení pouze vírou, lidé s tím často souhlasí (použijí třeba verš Jan 3:16- ale těch veršů v Janovi o spasení pouze vírou jsou desítky), ale zároveň to trochu vypadá, že tomu tak úplně nevěří, protože pokud je křest podmínkou spásy, Jan 3:16 není pravdivý. Musel by znít takhle: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří

      a nechá se pokřtít

      , nezahynul, ale měl život věčný.
      Tedy pak je polopravdivý=nepravdivý. Další zajímavá věc je ta, že se lidé nějak automaticky domnívají, že když člověk říká, že spása je POUZE z víry v evangelium, nějak to znamená, že nesmějí mít dobré skutky nebo by se neměli nechat křtít. To samozřejmě není pravda, dobré skutky (skutky Boží) určitě mít máme, určitě je dobré se nechat pokřtít, ale problém je ve chvíli, kdy člověk spoléhá na to, že kromě víry splnil nějaký další požadavek pro spasení. Viz. pomáhat potřebným, nechat se správně pokřtít, vzdát se viditelných hříchů, špatných návyků, nějakého špatného způsobu života atd.. Pak spoléhá na sebe a nemůže přijmout dar milosti, který je zdarma- tudíž bez požadavků cokoliv pro něj udělat.. Pokud by vyžadoval byť cokoliv jiného než víru samotnou, nejen Janovo evangelium by se muselo řádně proškrtat nebo upravit způsobem viz výše..
      Jak končí ten verš Koloským? Čím, že jsme to byli vzkříšeni? Křtem? Co způsobilo naše nové narození? Křest? Nikoliv ale VÍRA . “ Spolu s ním z mrtvých vstali jste skrze VÍRU, jíž jste došli z mocnosti Boží, kterýž vzkřísil jej z mrtvých.“
      A co při křtu jde je vysvětleno samotnou Biblí zde:
      „Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem.
      19Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení,
      20kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noemových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí.
      21To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista,
      22jenž jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti.“

      Jak píše i Deep, jde o veřejné vyznání určité skryté (duchovní) skutečnosti a našeho dobrého svědomí před Bohem (protože jsme navždy očištěni a ospravedlněni před Bohem, pokud máme pravou víru). To, jestli to opravdu skutečnost je, ale rozhoduje náš postoj víry stejně tak jako u manželského obřadu. 2 lidé se můžou vzít z různých důvodů a člověk nevidí do jejich srdcí zda je mezi nimi opravdová láska či nikoliv. Ve skutcích máme třeba příklad Šimona kouzelníka, který se sice nechal pokřtít, ale udělal to ze sobeckých důvodů- chtěl pouze moc a ne Krista. Křest mu nebyl nic platný, neměl totiž víru. A proto křest není zárukou spasení, není podmínkou spasení, ale jak píšeš, spasený člověk by se měl nechat pokřtít. Pro veřejné vyznání své víry, která je ale neviditelná a kterou vidí jen Bůh.


      1. Ještě zde zkopírují část delšího článku: „Každý, kdo věří, má život věčný (http://streetzurnal.cz/kdo-veri-ma-zivot-vecny-jan-647/) o křtu:

        Nové narození a křest

        „Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu.“
        (1.Kor. 1:17)

        Co je velmi rozšířený názor ohledně nového narození, který podporuje spásu podmíněnou konáním, je pojem nové narození. Když se narodí „nový člověk“ automaticky by to mělo znamenat, že bude jiný než ten starý, bude lepší, přestane s viditelnými hříchy atd.

        „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“
        (2.Kor. 5:17)

        Začínající křesťan má dojem, že jelikož se znovu narodil, že jeho staré já už nežije a vznikl úplně nový člověk, který má jiné touhy a který vítězí nad hříchem ( z duchovního- neviditelného hlediska to tak je, pokud skutečně uvěřil..)
        Přesvědčení, že je tomu tak automaticky i z fyzického hlediska si může potvrzovat do určité doby, kdy překonává určité staré návyky a hříšné sklony. (Často je to skutečně tak, že úplně nově obráceným křesťanům dá Bůh milost v nějaké konkrétní věci, aby je osvobodil od břemena si něco zasloužit)

        Konejší tedy sám sebe, že jeho chování je v souladu s novým člověkem, který se odvrací od zlého jednání. Teď mě prosím nechápejte špatně. Není vůbec nic špatného na tom, se odvracet od hříšného jednání a špatných návyků z minulosti. Naopak je to dobré a křesťan by měl v tomto postupovat. Proto je k tomu v Bibli na mnoha místech i motivován.

        Co je ale zásadní, je onen vnitřní postoj a motivace, kterou jsme probírali úplně na začátku (To, co není vidět). Koneckonců od zlého jednání a špatných návyků a sklonů se může stejně tak odvrátit i nevěřící člověk. Znamená to pak automaticky, že je nový člověk? Z vnějšího (tělesného) pohledu ano, ale jak jsme si ukázali, duch, vnitřní postoj a tělo (skutky) nejsou těsně provázané a co může zvnějšku vypadat stejně, nemusí automaticky znamenat to samé. Pokud by to tak bylo, znamenalo by to, že za vnější změnou je vždy duchovní nové narození. Někdy za ní ale může být obyčejný strach o sebe. Rozhodující je vždy motivace skutků a ne jejich vnější forma, ale tomu se ještě budeme věnovat.

        Bible nás jasně učí, že duch každého člověka je od narození mrtev, dokud ho Bůh neoživí. Jsme mrtvi ve svých vinách a hříších dokud se nenarodíme znovu, ne z těla, ale z ducha. Není možné svého ducha tělesně nijak vzkřísit z mrtvých. Nezvládne to ani ponoření do vody při křtu. To může udělat pouze Bůh. Jak to ale udělá? Skrze tělo, skrze nějaký náš tělesný úkon? Nebo skrze ducha a čistě „duchovní úkon?“ Apoštol Pavel v listu Korintským jasně píše, že toto tělo (ať už udělá cokoliv) nemůže mít podíl na Božím království, ale je to náš duch, který byl vzkříšen skrze naší (duchovní) víru ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista a nikoliv skrze nějaký tělesný čin.

        „Chci říci to, bratří, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.“
        (1. Korintským 15:50)

        „Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších.“
        (1.Korintským 15:17)

        Všimněte si, že nikde nenajdeme verše o tom, že pokud se nenecháme pokřtít, jsme stále ve svých hříších. Vždy je to jen ohledně víry. Stačí jen nevěřit a pochybovat o tom, že Kristus byl vzkříšen a můžeme se nechat pokřtít a můžeme vyznávat hříchy a uzdravovat nemocné, dát Pánu Ježíši život, žít bez viditelného hříchu někde v askezi v pralese (udělat prostě cokoliv tělesného), ale stejně jsme stále ve svých hříších. O novém narození a souvislosti se křtem píšu, protože někteří tvrdí, že k tomu, aby jsme byli spaseni, se musíme nechat pokřtít. Jako podklady pro toto své tvrzení pak vytrhávají jednotlivé verše z Bible, aby to podpořili. Nicméně v kontextu a celkovém smyslu Písma to nemůže obstát. Pojďme se na to podívat.

        „Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu.“
        (Jan 3:4-7)

        Je tedy toto důkazem, že se musíme nechat pokřtít, abychom se narodili znovu z vody a ducha? Jedná se zde o samotný akt křtu, skrze který se můžeme znovu narodit? Padla zde vůbec o křtu zmínka? Co je obsahem těchto veršů?
        Nikodém nerozumí tomu, jak se může člověk znovu narodit. Uvažuje tělesně. Člověk je zvyklý přemýšlet o narození pouze v souvislosti s hmotou. Stejně tak uvažují i lidé, kteří chtějí tvrdit, že křest je podmínka pro nové narození a spasení. Nechápou to. Myslí si, že fyzický akt křtu (fyzická voda a ponoření) způsobí nové narození ducha nebo nám jsou díky tomu odpuštěny hříchy (jaké hříchy, minulé i budoucí?).
        Ale Pán Ježíš to říká naprosto jasně, aby nebylo pochyb: „Co se narodilo z těla je tělo, co se narodilo z Ducha je duch“

        Jinými slovy Nikodémovi říká: Každý člověk, který vstoupí do Božího království, se musí narodit dvakrát. Jednou fyzicky- z vody (každý z nás jsme se narodili z vody při našem narození, plavali jsme 9 měsíců v plodové vodě, je zde řeč o fyzickém narození, porodu) to je to první narození, tělesné. Na druhém narození pak už nemá podíl nic tělesného, ale druhé narození je úplně jiné povahy, je to záležitost POUZE ducha. Co se narodilo z Ducha je duch, není to spojeno s tělem a tělesnými úkony. A toto nové narození je možné pouze skrze naší víru v dílo Ježíše Krista. Tyto verše se vůbec netýkají fyzického křtu a fyzického aktu ponoření, který je součástí vyznání naší víry.

        Na co tedy křest?

        Jak jsme si už objasnili, vnější vyznání jakékoliv věci, pokud nemá vnitřní obsah, zůstává nadále prázdným vyznáním, ať už by to vyznání vypadalo či bylo provedeno sebelépe. Co je nejdůležitější v manželství? Láska obou manželů nebo jejich veřejné vyznání při svatebním obřadu? Pokud by manželé veřejně vyznali lásku a stvrdili ji slibem, ale uvnitř by to tak necítili, byli by sice manželé, ale bez vzájemné lásky. To, co zůstává, je pouze vnější forma a ta nemá dlouhého trvání. Je manželství bez lásky platné? Ano, je platné, ale bez vnitřního obsahu je zcela bezcenné. Stejně tak je to i s křtem, křest bez opravdové víry je naprosto bezcenný, protože se jedná pouze o fyzický úkon. Udělá z nás křesťana fyzicky, ale ne automaticky i duchovně. To, co je na něm nejdůležitější, je ale naše veřejné vyznání našeho vnitřního postoje, tedy toho, čemu v srdci doopravdy věříme. Duch se manifestuje skrze naše tělesné vyznání, takže křest je vnějším otiskem naší víry a veřejným vyznáním před lidmi. Sám o sobě, ale nezpůsobí nové narození ducha, to může způsobit jen a pouze naše víra.

        „Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, se narodil z Boha.“
        (1.Janův 5:1)

        Stejně tak mnoho křesťanů se domnívá, že po křtu už jsou tedy opravdu ti pravý křesťané a automaticky se připojili do Božího království a automaticky budou prožívat Boží lásku a přízeň, přestanou hřešit atd. Je to podobná představa, jako když si myslíme, že díky tomu, že jsme manželé (dali jsme si slib, veřejně jsme se vyznali ke společnému životu), tak se změníme, budeme se více milovat, budeme lásku jeden druhého více prožívat, budeme si věrní atd… Ale pravdou zůstává, že po svatebním obřadu zůstáváme naprosto stejnými lidmi, jako jsme byli před ním. Naše láska je na tomto obřadu zcela nezávislá. (Spasení lidé mají jednu výhodu a to je přítomnost Ducha Svatého- o tom později)
        A pokud bychom denně pro našeho chotě pracovali a dělali všemožné okázalé skutky lásky, pokud to nebude vnitřně pravdivé a já to nebudu skutečně cítit a prožívat a moje choť tuto lásku nebude vnitřně cítit a prožívat, pak je to opět jen dunící kov a zvučící zvon. Naprosto bezcenná záležitost.

        „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“
        (Jan 6:63)

        „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.“
        (1. Korintským 13:1-6)

        Co tedy? Potřebujeme se nechat pokřtít, abychom dosáhli spásy?Abychom se znovu narodili? Potřeboval lotr na kříži udělat ještě cokoliv jiného, než uvěřit? Nebo se zbavit všech viditelných hříchů? Někdo řekne, že už neměl čas. Platí to, že komu tedy nezbývá čas, pro toho platí jiná pravidla? Ve světlo toho, co jsme si objasnili ve věcech těla a ducha se pojďme nejprve podívat na některé verše, které zcela jasně říkají, že spasení je pouze z víry. Pokud by ke spáse byl zapotřebí ještě křest a zde by to nebylo uvedeno, pak by si Bible protiřečila nebo by Bůh musel úmyslně klamat a vynechat „nedílnou součást spasení“

        „Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života.“
        (Jan 6:47-48)

        „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ “
        (Římanům 10:9-11)

        Je něco platné vyznání ústy, pokud tomu nevěřím ve svém srdci? Co myslíte? Vyznání je sice fyzický skutek, ale není to podmínka a známka (důkaz) pravosti naší víry nebo jakéhokoliv jiného vnitřního postoje. Spasení je zde podmíněno vírou v srdci a ne obráceně. Pokud vyznáme ústy a nejsme ospravedlněni vírou v srdci, nic nám to neprospěje.

        „Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“
        (Jan 11:25-26)

        Zde, u příběhu vzkříšeného Lazara, který se naprosto jasně dotýká života po smrti a věčného života je to naprosto jasné. Zatajil snad Pán Ježíš zde Marii a Martě skrytou podmínku věčného života? Neřekl vše, takže jakýmsi úskokem uzavřel dveře do Božího Království? Ještě přece musíš být pokřtěn, ještě mě musíš prohlásit za Pána svého života a žít co nejlépe dle své vlastní spravedlnosti… NE!!
        Někdo řekne, že na jiném místě Pán Ježíš říká, že kdo nepřijme křest, nebude spasen a vytrhuje z kontextu a logického smyslu tento verš:

        „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“
        (Marek 16:16)

        Pokud by křest byl skutečně nedílnou součástí spasení, pak by logicky musel tento výrok Pána Ježíše znít nějak takto: „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen, kdo však neuvěří nebo nepřijme křest, bude odsouzen“ Musel bych ten text opravdu znásilnit, aby mi říkal to, co chci slyšet. V podobném duchu nepochopení se někteří snaží obhájit podmíněné spasení skutkem, aby mohli uplatnit svoji spravedlnost- svůj vlastní skutek jako podíl na spáse.
        Zde to již apoštol Jan nemohl napsat jasněji:

        „Kdo věří v Syna Božího, má to svědectví v sobě. Kdo nevěří Bohu, dělá z něho lháře, protože nevěří svědectví, které Bůh vydal o svém Synu. A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.“
        (1.Janův 5:10-13)

        A jinde:
        „V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.“

        (Poznámka: Tělesně smýšlející člověk vytrhne z obsahu „Neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě“ a bude říkat, že to potvrzuje to, že musíme žít svatý život, žít bez hříchu, odolat všem chtíčům a být bezhříšní v tomto světě jako Ježíš Kristus. Jenže zde by si sám apoštol Jan protiřečil, protože jinde v listu napsal:„Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.“
        Jaký je on, je myšleno duchovně, tedy jakou láskou oplýval, celý tento Janův list je o lásce a musí se tak chápat)

        Zde se dostáváme k další klíčové věci, a to sice motivaci našeho jednání. Buď něco dělám jako kompenzaci za to, co jsem dostal a ze strachu, že pokud to nebudu dělat, tak to ztratím a zahynu (nebo se budu celou věčnost smažit v pekle). Nebo něco dělám s vědomím a jistotou toho, že ať udělám cokoliv, Bůh mne nezavrhne, protože to slíbil a vydal o tom svědectví, kterému věřím. Pokud prožívám toto bezpodmínečné přijetí, které je zcela zdarma a z čisté lásky ke mně, motivace mého jednání vychází z této lásky a z prožívání této lásky. O tom je Janova epištola.

        Vždyť to je dobrá zpráva evangelia. Je to zpráva bezpodmínečné lásky všem, kteří v tuto bezpodmínečnou lásku uvěří. Ano, pouze a jenom uvěří, že někdo udělal něco za ně, takže oni už nemusí. A udělal to z lásky a nechce za to nic.
        Přijde vám toto jako dobrá zpráva? „Tak, dostal jsi šanci na spásu, teď se ukaž jestli na to máš, dři každý den, makej, nes svůj kříž, zapři sám sebe a odolej všem pokušením. Pak tě budu mít rád a budeme usmířeni. Nedáváš to? Tak to je smůla, ale jdeš do zahynutí..“

        Problém je, že pokud akceptujeme tyto podmínky, sami sebe jsme odsoudili k nezdaru, protože splnit je, není možné. Také tím dáváme najevo, že nevěříme v bezpodmínečnou Boží lásku, protože pomoci někomu z lásky, znamená pomoci mu nezištně na svůj úkor. Pokud by pro vás kamarád něco udělal a pak chtěl po vás za tu pomoc třeba jen 50 korun, už je evidentní, že jeho motivací bylo zřejmě více těch 50 korun, než samotná pomoc. A opačně- když budete chtít kamarádovi za jeho nezištnou pomoc zaplatit byť jen 50 korun, pak se ho to může dotknout, protože nevěříte tomu, že to udělal čistě s motivací vám pomoci, ale prostě proto, že vás má rád. Je to vlastně důkaz, že neprožíváte jeho lásku k vám, protože mu za to chcete ještě něco dát.

        „Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření.
        (2. Korinstkým 5:19)

        „Proč tedy nyní pokoušíte Boha a chcete vložit na učedníky břemeno, které nemohli unést ani naši otcové ani my! Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše.“
        (Skutky 15:10-11)

        Zde ap. Petr přirovnává dodržování zákona k břemenu, které nemohli unést ani otcové ani nikdo jiný. Jedná se o situaci, kdy se spása podmiňuje nějakým skutkem zákona (stejně jako u Galatských je to obřízka), na kterou by se dalo spoléhat.
        A znovu zdůrazňuje, že věří, že jsou spaseni pouze skrze milost Pána Ježíše.

        „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“
        (Matouš 11:28-30)

        Víra ve vykupitelské dílo Pána Ježíše Krista nevyžaduje práci a sebezapírání ve vnějších úkonech. Jeho břemeno je lehké, to je dobrá zpráva!

        Může mít člověk, který podmiňuje spasení ještě něčím jiným něž vírou v Boží dílo a smíření skrze oběť Ježíše Krista, jistotu spasení? Může mít jistotu pro den soudu? Ne, samozřejmě nemůže, protože je stále v hříšném těle, které nebude v Království nebeském a které samo ze sebe nemá vůbec nic, čím by se mohlo vykázat na své ospravedlnění a je plně pod vlivem zákona hříchu. Není v žádném případě schopno dodržet ze své síly Boží (zpřísněný) zákon, ale co je hlavní, Bůh to ani vůbec po nás nechce.
        Pokud bude jen zlomkem spoléhat na nějaké své jednání a ospravedlnění skrze zákon (poznání hříchu), pak vypadl z milosti a nemá nic. Je zajímavé, že příběh o břemenu (dodržování nějakých vnějších skutků) dále pokračuje ve Skutcích:

        „Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné: Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva. Jestliže se toho všeho vyvarujete, budete jednat správně. Buďte zdrávi.“
        (Skutky 15:28-29)

        Jak jsme si ukázali, ty samé skutky, mohou pro každého člověka znamenat něco jiného. Proto se také mluví o spravedlnosti. Je logické, že pro pohany, kteří byli zvyklí žít pohansky, budou nastavena jiná pravidla než pro zbožné židy. Pokud máme dva lidi, kteří pocházejí z naprosto odlišných kulturních zvyklostí a chceme po nich tu samou věc, pro jednoho to může být velmi těžké a pro druhého zase snadné. Pro pohany byla nastavena lehčí pravidla a vidíme, že Petr těmi skutky v žádném případě nepodmiňuje spasení, ale správné jednání. Pokud budu mít člověka, který se narodí rodičům alkoholikům, kuřákům a smilníkům a vedle něj člověka, který se narodí do zbožné rodiny a dostává se mu morální disciplíny, pak výchozí pozice pro zbavení se viditelných hříchů je naprosto odlišná.


      2. Ahoj, brat Janko,

        ďakujem za tvoje obsažné odpovede, vďaka Pánovi za Jeho slovo.

        Nehovorím, že krst je podmienkou spásy, hoci to možno tak vyznelo, ale že prirodzene ide s vierou skrze Ducha pravdy; aspoň u mňa to tak bolo (uverila som a zatúžila po krste. Napísala som o tom jedinému bratovi, ktorého som vtedy poznala, aj to len z podobnej stránky ako je táto, a on prišiel o dva mesiace zo štyristo kilometrovej diaľky, aby ma pokrstil, chvála a vďaka Pánovi), a tiež to vidím v Skutkoch apoštolov, kde sa veriaci krstili hneď potom, ako uverili v Pána Ježiša.

        Dnes poznáme kresťanov, ktorí sú mnoho rokov nepokrstení a tiež kresťanov, ktorí sa opakovane krstia, lebo podľahli vplyvu nejakých kázní, kde ich dokonca priamo vyzývali k tomu, aby sa dali znovu pokrstiť, ak to tak cítia . A toto, čo sa deje ohľadom krstu, ktorý Pán nariadil, sa vo veľkej miere dotýka malej viery kresťana. Mňa tieto veci ohľadom krstu dosť trápia, tak som si dovolila komentovať tvoj článok. Samozrejme, nemala som v úmysle ťa kritizovať, ten záber je oveľa širší, lebo sa týka celej cirkvi Božej; skôr som len zdieľala svoje myšlienky, ktoré ma napadli pri čítaní.

        Už som toho napísala až až. Teším sa na ďalšie články. Nech je s tebou milosť a láska nášho Pána. <3

        A ešte na záver Mt 28,16-20:

        “Potom jedenásti učeníci šli do Galiley na vrch, kam im rozkázal Ježiš, 17 a keď Ho uzreli, poklonili sa Mu; niektorí však pochybovali. 18 Ježiš pristúpil k nim a povedal im: Daná je mi všetka moc na nebi a na zemi. 19 Choďte teda, čiňte mi učeníkmi všetky národy, krstiac ich v meno Otca i Syna i Ducha Svätého 20 a učiac ich zachovávať všetko, čokoľvek som vám prikázal. Ajhľa, ja som s vami po všetky dni, až do konca sveta. Amen.”


        1. Dnes, mi Pán, ako verím, ukázal jeden verš z Lukáša, tak možno bude užitočné aj pre iných kresťanov, ak to sem dám:

          Lk 11,42
          „Beda vám však, farizeji, že dávate desiatky z mäty a z ruty a z každej byliny, a obchádzate spravodlivosť a lásku Božiu. Toto ste mali činiť a tamto nezanedbávať.“

          V tomto vidím určitý princíp, aj čo sa týka otázky, či je krst podmienkou spásy; aj keď samotný krst má neporovnateľne hlbší význam pre kresťana ako je naplnenie prikázania o dávaní desiatkov v Starom zákone, lebo sa dotýka života viery kresťana a jeho chodenia v spravodlivosti Kristovej. Vo všetkom, čo nám Pán odkázal, aby sme to používali, máme hojnosť Jeho milosti skrze Jeho lásku, ktorú nám dokázal na kríži.

          Ak by sme si mysleli, že krst je podmienkou spásy bez toho, že by sme uverili v Pána Ježiša a krstili sa podľa toho presvedčenia, mohlo by aj na nás platiť to, že sme obišli spravodlivosť a lásku Božiu. Ale my sme prišli, aspoň teda väčšina kresťanov najprv uverí v Pána Ježiša, a až potom prichádza ku krstu z viery Neho. Čiže ak vierou v Pána Ježiša bývame spasení, nezanedbávame ani krst.

          Sk 8,36-38
          „Ako šli cestou ďalej, prišli k akejsi vode. I prehovoril eunuch: Ajhľa, voda! Čo mi prekáža dať sa pokrstiť? 37 Filip mu povedal: Ak veríš z celého srdca, môže sa stať. A (eunuch) odpovedal: Verím, že Ježiš Kristus je Syn Boží. 38 Nato kázal zastaviť voz a obaja, Filip a eunuch, zostúpili do vody; i pokrstil ho.“



  3. ROBO – te´d jsi mně opravdu přivedl k něčemu, co mně doposud ani nenapadlo – a to je ZŘEKNUTÍ SE PŘED KRISTEM TZV. KATOLICKÉHO KŘTU. Měl jsem dlouho dojem, že jsem před Bohem vše podstatné vyřešil z minulosti, ale ne tak, že jsem si odškrtával splněné věci, ale tak, že jsem vše prostě dával Kristu, aby ve mně vše obnovil, vyčistil. Též mám za sebou všechno myslitelné od sloužení satanovi, přes drogy, alkohol, ale konkrétní zřeknutí se katolické kletby—to mně zde připomněl až teď Ježíš skrze tebe. Díky, protože pořád je ve mně cosi nepopsatelného, tíživého, i když už nejsem ve starém světě, to vím, ale drápy nějaké vevnitř pořád jsou. Díky že jsi nemlčel, protože tak do mnohého lze vnést Světlo. Je čas, který je u konce, armády zla se šikují k poslednímu, finálnímu boji zlých duchů proti lidem, proti Bohu, proti KRISTU. Chvála Kristu, přijď, Pane Ježíši.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>