Proč náboženství a jeho tradice nejsou cestou k živé víře?

religion-praying

(Poznámka: Tento článek není reakcí na zajímavou debatu v komentářích, i když byl napsán dřív, tak se jí částečně týká)

Často se setkávám se zmatkem v této oblasti. Lidé neustále dokola směšují dvě různé věci. Boha a náboženství. Kdyby se ale zaměřili na studium Bible, nemohl by jim tento rozdíl uniknout. Ale díky všeobecnému postoji k náboženství, lidé berou Bibli jako jakýsi náboženský projekt, i když ve skutečnosti je to kniha (soubor knih) proti náboženská. V Novém zákoně můžeme zcela jasně vidět otevřenou konfrontaci Ježíše a farizejů, kteří reprezentovali náboženskou větev. Ježíš Kristus ukazuje skutečnou cestu k Bohu, která nevede skrze lidské tradice, ale pouze skrze pokání a víru. Jestli si někdo myslí, že když se přihlásí k nějaké církvi, tak se automaticky nějak spojuje s Bohem, tak je na omylu. Bůh není nějaký koníček, kam zajdete jednou týdně v neděli, odbudete si kázání a sborový zpěv a vzhůru zpět do života podle sebe a světa.

Já osobně nemám s kostely a sbory příliš mnoho zkušeností. Vždy mě neustále provokuje ta strnulost a automatizace „bohoslužeb“. Člověk si tam připadá jako na vojenské přehlídce- vstaň, sedni, vstaň, zpívej, sedni.. Teď si vezmi oplatku, to je „tělo páně“. Myslíte si, že když si vezmete nějakou oplatku, tak vás bude mít Bůh raději? Odpustí vám za to hříchy? Nebo se před vstupem do Nebeského království každého zeptá, jestli jedl „posvěcené“ oplatky a chodil do kostela? Nebo když vás někdo jako batole pokropí vodou, máte vyhráno? Patříte potom Bohu? Samozřejmě že ne, je to pouze velmi nezdařená imitace opravdového křtu z ducha a víry, který je založen na osobním rozhodnutí a předchozím pokání. Nezáleží na tom, jestli se držíme náboženství a jeho tradic, ale pouze na tom, zda opravu milujeme Boha a odevzdáme mu svůj život.

Je samozřejmě dobré se setkávat s věřícími a společně se modlit a promlouvat k sobě. To ale neznamená, že tam musí být přítomna ona obřadnost, která dává víře pocit jisté okázalosti. V Bibli se jasně píše, že člověk by se měl modlit v ústraní. Zalézt si do své komůrky a tam být sám s Bohem.
Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.“ ( Matouš 6, 1-7)

Všechny naše úkony směřované k Bohu by tedy měly primárně být konány ve skrytu. Stejně tak všechno dobrodiní a pomoc druhým. Náboženství totiž stejně jako dobročinnost slouží mnohdy jako pouhá náhražka skutečné zbožnosti. Nejsme spaseni skrze skutky, ale pouze skrze víru. To ovšem neznamená, že skutky nepotvrzují víru. Tohle může být komplikovanější. Možná se zeptáte: „Ale když dělám dobré věci, mám tím automaticky víru a přízeň Boha?“. Zde je problém tzv. samo-spravedlnosti. Člověk ze své vlastní síly je schopen pouze kompenzovat zlo, které kolem sebe působí. Snaha konat dobro se tak bez Boží pomoci stává snahou o to, být bez něj dobrým člověkem, což je nemožné. Pokud konáme dobro, abychom se stali lepšími, ať už v očích svých nebo jiných, pak je to mlácení prázdné slámy, protože samotné skutky nás nepřiblíží k Bohu, ale pouze vyzdvihují naši pýchu. Neexistuje žádný dobrý skutek, který bychom učinili sami ze sebe- je zde nutné odevzdat jak to dobré, tak to špatné Bohu. Pokud si myslíme, že jsme dobří lidé, pak nepotřebujeme Boží milost a spasení.

Pokud ale vyznáme svou hříšnost a závislost na Bohu a Jeho vůli, pak se můžeme nechat vést tím, co má pro nás připraveno a konat tak Jeho záměr s naším životem. A to není samozřejmě snadné. Znamená to odevzdat sám sebe- se vším co mám a co si myslím, že znám, umím a dokážu. Znamená to zapřít sám sebe, nechat se často tupit světem, který není ochotný přijmout naše poslání. Ale odměna je nezměřitelná.. Sami si můžete odpovědět, zda k tomuto potřebujeme náboženství a jeho úkony?

5 thoughts on “Proč náboženství a jeho tradice nejsou cestou k živé víře?


  1. Honzo, nechci Tě chválit (Ty víš proč), ale články věnující se křesťanství a víře v Pána Ježíše ukazují na tvou schopnost napsat to podstatné, navíc srozumitelně a poutavě (protože k tomu téměř vždy připojíš vlastní zkušenost). Takže Tě chci spíše povzbudit, ať v tom vytrváš, je to dobré :-)


    1. Jj díky Lukáši, ještě že mám kolem sebe dostatek lidí, kteří mne vyloženě nechválí- ba naopak.. :)


  2. Velmi pěkně sepsáno ! Ta větička., že je třeba vyznat a přiznat závislost na Bohu ..tou je myslím řečeno velmi stručně to podstatné. A dále, jak píšete, že nemáte rád kostely a chrámy z důvodů té automatizace, je to opravdu velmi trefné, cítím to stejně, stejný důvod. Ostatně, v Bibli se právě to dodržování rituálů nazývá „modlářstvím“ a to má Bůh v ohavnosti. A tak, není divu, že leckdo cítí odpor… duch svatý seslaný Pánem Ježíšem nás vede. Sláva Bohu !


  3. Agrath, děkuji za ten odkaz na video – to je výborné slovo. Honzo, možná by stálo za to, dát to i na tvé stránky.
    Já jsem chodil za mých 45 let života do různých církví a všude jsem přijal mnoho dobrého od Boha prostřednictvím bratrů a sester v Kristu. V dětství jsem chodil s rodiči do církve bratrské, pak v Anglii k baptistům, pak vinice (vineyard church) a zpět v Praze do křestanského společenství (KS). Nyni jsem s rodinou již nějakých 5 let v domácím společenství kde se nás schází asi 15 nezávisle na jakékoliv ‚denominaci’. Vnímám, že teď jsme nejblíže biblickému modelu, který vidíme v knize Skutky. Není to ale o formě ale obsahu, který dává Bůh skrze ducha svatého. Chci se scházet s křesťany nejenom v lásce ale i v pravdě a svobodě a to je ve větších, více strukturovaných a organizovaných společenstvích (‚denominacích’) někdy problém.
    V každém případě nám všem přeji abychom byli co nejblíže příkladu prvotní církve tak jak je popisována ve Skutcích i jinde v NS. (Kdo by měl zájem, tak se můžeme i domluvit a sejít se.)
    Jinak křest může proběhnout kdekoliv, kde je dostatek vody na ponoření a stačí na to jeden křesťan a jeden křtěný.
    „Avšak pevný základ Boží stojí, máte tuto pečeť: Pán zná ty, kdo jsou jeho… “ (2.Tm:2:19)


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>