Samo-spravedlivý vs. hříšníci: Kdo může být spasen?

img_05081

„Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“On to uslyšel a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Matouš 9:11-13)

„Jeden z předních mužů se ho otázal: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš ‚dobrý‘? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezcizoložíš, nezabiješ, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, cti otce svého i matku.“ On řekl: „To všechno jsem dodržoval od svého mládí.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl mu: „Jedno ti ještě schází. Prodej všechno, co máš, rozděl chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ On se velice zarmoutil, když to slyšel, neboť byl velmi bohatý.
Když Ježíš viděl, jak se zarmoutil, řekl: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“ Ti, kdo to slyšeli, řekli: „Kdo tedy může být spasen?“ Odpověděl: „Nemožné u lidí je u Boha možné.“ (Lukáš 18:18-27)

Samo- spravedlnost je ta největší překážka k přijetí Boží milosti. Všiml jsem si, že je stejnou překážkou jak věřícím, tak nevěřícím. Nevěřící totiž spojují to, jak žijí, s tím, jací lidé jsou a stejně tak to dělají i mnozí křesťané, kteří nerozumí Božímu milosrdenství a lásce. Stejně tak šiřitelé falešného evangelia neustále spojují náš vnější morální výkon s tím, jak nás vidí Bůh. Nedokážou pochopit, proč by někdo, kdo přijal bezpodmínečnou milost zdarma a je zcela v bezpečí a má věčný život z víry, všechny jeho hříchy (minulé, přítomné i budoucí mu jsou odpuštěny díky oběti Kristova kříže) proč by u všech všudy na světě takový člověk měl chtít konat dobré skutky? Vždyť pro takové lidi je to licence k hříchu. Vidí Boží milost jako pobídku k tomu dělat hrozivé věci, protože můžu a nestihne mne za ně nějaký hrozný trest. Vůbec je nenapadne, že milost a odpuštění a následná láska k Bohu může být tou jedinou a pravou motivací pro to, dělat dobré věci, a ne strach z trestu. Protože vůbec nerozumí divoké Boží lásce, která dokáže a chce zahrnout i ty nejhorší lidi- z našeho lidského pohledu.

Tím sami ukazují, co je vlastně jejich hlavní motivací a na čem si ve skutečnosti zakládají. Není to oběť Ježíše Krista a vědomí toho, že jsou hříšníci, ale je to jejich dobré chování, které je ubezpečuje o tom, že jsou dobří či spasení. Nejsou usmířeni s Bohem obětí Jeho vlastního Syna, ale svoji vlastní obětí. Tím pádem se nedokáží spolehnout na pravé Boží milosrdenství, ale pouze na jakousi karikaturu milosrdenství, které zahrnuje velmi tvrdé požadavky pro přijetí takového milosrdenství, což je samozřejmě absurdní věc. Nedokážou být Bohu vděční za něco, co sami nejsou ochotni přijmout, protože stále znovu chtějí uplatnit svou vlastní spravedlnost a chtějí Bohu dokázat, že jsou hodni milosti.

Problém je v tom, že dobrý není nikdo a nikdo není spravedlivý. Ale samo- spravedlivý tím, že ukazují na druhé a jejich hříchy a tvrdí, že proto je Bůh nemá rád a nemůžou být spaseni nebo je dokonce nenávidí, jen ukazují na odiv svou pýchu na své vlastní skutky spravedlnosti. „Když se budete chovat tak dobře jako já, Bůh vás bude mít rád, ale když se budete chovat hůř než já, Bůh vás zavrhne. Já splňuji Boží požadavky a vy je nesplňujete… Tak ze sebou něco dělejte, než bude pozdě…“
Je toto poselství, které reprezentuje Boha? Nejde vůbec o to ze sebou něco udělat, ale ztotožnit se s tím, co z nás udělal Bůh skrze víru, že jsme Nová stvoření a narodili jsme se z Boha a máme věčný život. Bylo za nás zaplaceno výkupné, jsme dokonale očištěni a dokonale přijatí Bohem. Adekvátní reakce na plné přijetí a víru v takový dar milosti je samozřejmě vděčnost a láska.

Nedávno jsem viděl dokument ze závislosti k nezávislosti, kde vystupovali bývalý drogově závislí a terapeut, který s takovými lidmi pracuje. Ti lidé se dokázali odpoutat od starého života a překonali závislost a stali se jinými lidmi, ale křesťané nejsou. Jak je to možné? Jeden z těch dvou účinkujících (David Horyna) je praktikující budhista. Stal se z něj budhista. Zřekl se starého života, přestal s viditelnými hříchy, činil pokání (tedy to, co samo-spravedlivý za pokání považují) a teď je budhista. Změnil své smýšlení směrem k budhismu. Zpívá mantry démonům a drogy už nebere a pomáhá druhým z drogových závislostí.

Pravé pokání je o změně smýšlení směrem k víře v evangelium, ne o tom, začít žít lepší život! Náš život pak bude trvale poznamenán láskou k Bohu a z ní vyrůstající důvěry a přijetí, což bude mít za následek růst našeho charakteru a osobnosti, protože víme, že Bůh je a bude stále s námi, nikdy nás neopustí a není nic, co by nás mohlo vytrhnout z Jeho ruky!

Co bylo také zajímavé, bylo svědectví těch lidí. Pan Horyna tam říkal, že dokud si člověk nepřizná a plně se neztotožní se svoji naprostou neschopností a slabostí s tím něco udělat, pokud bude jen zlomkem věřit, že s tím sám něco zmůže ještě udělat, bude si nalhávat, že vůlí dokáže závislost porazit, bude se stále točit dokola a nikdy nevyhraje. Co nám to jen připomíná? Vzpomeňme na modláře a uctívače démona Rimona- Syrského námana, kterého jediného v Izraeli Bůh uzdravil z malomocenství, protože byl ochoten se ponížit. Násilník a modlář, který zajal malé děvčátko. A přitom v Izraeli muselo být tolik zbožných mužů a žen, které Bůh neuzdravil? Proč? Tohle sebe-spravedlivý člověk nikdy nepochopí. Proto byli náboženští židé po připomenutí těchto událostí Ježíšem naplněni hněvem. Náboženské lidi tohle akorát namíchne, protože jim chybí to nejdůležitější- pokora. Nechápou jak takový špinavci můžou být blíž k Bohu než oni, kteří předvádí tak zbožný životní výkon.

Pan Horyna taky říkal v dokumentu, že vina a sebeobviňování nikam nevede ani sebe-disciplína a spoléhání se na svoji vůli. Taktéž ve slovech terapeuta Pjéra la Šéze, který má ke křesťanství velmi daleko, v jeho zkušenostech jsem spatřoval určitý biblický Boží princip, který vlastně nevědomky uplatňoval. Říká, že co jeho klientům nejvíce pomohlo, bylo vědomí bezpodmínečného přijetí a pocit naprosté svobody v tom si dělat, co chtějí. Tím, že nebyli z jeho strany nijak posuzovaní a hodnocení, ale pouze akceptovaní takový, jací jsou. Přátelé, a to jsou nevěřící a jakýsi umělý lidský pokus (konstrukt), který napodobuje pravou Boží lásku a pravdu o tom, jak moc nás Bůh miluje. Pouze to dokazuje princip Boží lásky, která dokáže obejmout každého jednoho člověka. Dokument je ke zhlédnutí zde: https://www.youtube.com/watch?v=TrzNPKRruDU&t

Musíme si dovolit přijmout Boží lásku, musíme si nechat Bohem posloužit. Musíme přijmout Jeho dobrotu, která nezná naše omezené lidské limity a hranice. Musíme se ponížit a přiznat svou naprostou slabost a neschopnost být lepší než ostatní. Dokud uvidíme sebe lepší než ostatní, dokud si nepřiznáme svou absolutní hříšnost a neschopnost být dobrým, pak nemůžeme zakusit Boží milost. Ježíš nepřišel nejprve pro hříšníky a pak pro spravedlivé. On přišel jenom pro hříšníky. Protože žádní spravedlivý nejsou. A tak je paradoxně snazší pro lidi v lidských očích více hříšné a „zkažené“ přijmout Boží milost než pro ty, kteří konají mnoho a mnoho dobrých skutků. Protože tato lidská dobrota a charita působí jako závoj pro pravou přirozenost každého člověka a ta je z podstaty našeho narození hříšná. Proto se musíme narodit znovu.

Víte, ještě nad jednou věcí bych se chtěl zamyslet. Jak a proč a kvůli čemu samo- spravedlivý lidé vlastně chválí Boha? Pokud věří, že Boží přijetí a spasení je podmíněné jejich výkonem? Tedy věří, že pouze pokud se budou adekvátně chovat a nezkazí svůj zbožný výkon, tak neztratí spasení? Nebo pokud selžou, věří tomu, že nikdy vlastně spaseni nebyli? Nebo jen pokud budou dostatečně vytrvalí, dostatečně poslušní, dostatečně vydaní mohou být spaseni? Napadá mne jen jedna věc. Oni můžou být vděčni Bohu pouze za možnost toho, že mohou vyniknout. Že jim Bůh dal tu milost být lepšími lidmi. Že jim poskytl tu příležitost. Je to přesně to samé, co je ve farizeově modlitbě, kde děkuje Bohu, že není jako prostitutky a celníci. A přitom to nejlepší, co se nám může stát, je mít postoj toho celníka, který se bije do prsou a volá: „Smiluj se nade mnou hříšným.“

Sebe- spravedliví lidé se nikdy opravdu hříšní, zoufalí a usvědčení necítili. Proto nedali možnost Bohu, aby se jim mohl  dát poznat. Proto takový lidé nakonec uslyší: „Jděte ode mne, nikdy jsem vás neznal“. To není nějaká výhrůžka, to je varování Pána Ježíše. Spasení je otázkou pokory. Nic nestojí v očích pyšných, protože ti sami nerozumí tomu, jak by Bůh mohl spasit takové hříšníky jako jsou třeba vrazi, modláři, homosexuálové, pedofilové. Ježíš Kristus, ale zemřel za všechny lidi. Nabízí spasení každému, kdo uvěří. Spasení je pro zoufalé hříšníky, kteří se necítí být lepšími než vrazi a pedofilové. Je pro vyvrhele a zatracence v lidských očích. Je stejně tak pro krále jako pro vrahy a zloděje. Šíře, hloubka a výše Jeho lásky a milosrdenství dosáhne ke každému člověku. Víra se nedá dokázat vnějšími věcmi. Víru můžeme potvrzovat láskou, která do nás byla vylita skrze Ducha Božího. Ale nelze spoléhat na vnější činy nebo aktivity, že nám zaručují přijetí Bohem. Musíme spoléhat jen a pouze na Ježíše a milost Boží. Musíme věřit jen evangeliu a ne sobě. Musíme věřit ve svojí slabost víc než ve svojí sílu. Musíme věřit víc v Boží milosrdenství než v Boží přísnost. Musíme vidět ostatní stejně milované Bohem jako sebe. Protože tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Amen.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>