Zamyšlení: Co je nejdůležitější v životě člověka?

holy-love

Myslím, že se všichni shodneme na tom, že v životě existují věci důležité a věci méně důležité. Co pro jednoho může být životně důležitá priorita- pro jiného může znamenat zanedbatelnou banalitu. Vzpomínám si, jak jsem viděl kdysi svědectví jednoho sportovce, který vyprávěl, že bylo pro něj od mládí strašně důležité vyhrát nějaký závod, dostat se na špičku ve svém sportu. Po neskutečné dřině, píli a odříkání, se mu to nakonec opravdu podařilo. Dostal se tam, kam si předsevzal. A rázem po splnění tohoto pro něj životně důležitého cíle, dostavilo se zklamání a beznaděj. Jakoby jeho život teď ztratil smysl. Co dál? Říkal si sám sobě. Tento pocit prázdnoty a zklamání ze světských snů dovedl ho k hlubším myšlenkám o své existenci a přivedl k hlubším otázkám po smyslu bytí a o Bohu.

Každý z nás se snaží přijít v životě k něčemu, co považuje za důležité. Pro někoho je důležité štěstí, pro které se musí vynaložit značná námaha. Podobně jako onen výše zmíněný sportovec. Pro jiného je štěstí a pocit svobody spojen s financemi a tak se snaží jich mít co nejvíce. Většinou ale tučná konta nedokáží zaplnit pocit prázdnoty a kýženou svobodu nepřináší. Někdo zase touží po prožitcích a zažívat nové a neobyčejné okamžiky například cestováním nebo adrenalinovými sporty. Tyto zážitky jsou ovšem prchavé a nevydrží dlouho.

Dnešní doba vyprazdňuje vztahy díky novým technologickým prostředkům, které se prezentují jako sociální, ovšem působí naprosto opačně: anti- sociálně. Vytváří virtuální prostor, který má lidi sbližovat a usnadnit komunikaci, ovšem jak už víme, virtuální komunikace a virtuální vztahy nefungují. Vztahy vždy vyžadují osobní kontakt, rozhovory debaty a zamyšlení vždy vyžadují osobní kontakt, jinak se zvrtnout na neosobní, nekultivovanou anonymní úroveň, kde slovo člověka jen jen plácnutím do větru a každý se bez sociálního kontaktu projevuje úplně jinak než v reálném životě. Člověk má díky sociálním sítím pocit, že má hodně přátel, snaží se sdílet šťastné okamžiky života s druhými, snaží se cítím být přijímám skrze virtuální filtry skutečnosti.

Lidé ale ve výsledku o opravdové vztahy nestojí. Stojí jen o jakousi představu dokonalého stavu „přátelství“ stojí jen o ty správné a dokonalé lidi, kteří ale neexistují. Nechtějí obětovat svůj čas reálným setkáním a povídáním s druhými, nechtějí procházet složitostmi vztahů a kompromisů. A nakonec to nejdůležitější: nechtějí sdílet opravdu svůj život a své slabosti s druhými. Chtějí sdílet jakousi napomádovanou atrapu jejich života, fikci složenou z pózovaných fotek štěstí. Taková snaha ale vede jen k odcizení, protože nepřináší pravdu a opravdové sdílení a sblížení.

Stejně jako ve vztahu s Bohem i ve vztahu s lidmi nás k sobě nejvíce přibližuje sdílení našich slabostí a selhání. Odvykací skupinky alkoholiků a jinak závislých prakticky fungují primárně jen na tomto principu. Člověk se vždy bude cítit odcizený, pokud bude kolem sebe vidět jen dokonalé a vždy šťastné lidi. Žádní takový lidé nejsou, ale rádi kolem sebe šíříme takovou iluzi díky virtuálnímu světu. (Ale i hraním si na toho správného křesťana třeba v církvi)
Pravý vztah nevzniká ukazováním síly, ale slabosti. Ne sdílením našich vítězství a úspěchů, ale sdílením našich selhání a pádů. Jedině potom vzniká prostor pro intimní vztah jak s druhými tak i s Bohem.

Dnešní svět je plnou silou zaměřen pouze na úspěch. Je nám od dětství sugerováno, že úspěch rovná se štěstí. Naproti tomu můžeme vidět mnoho úspěšných a slavných lidí jak upadají do osidel drog, sexuálních skandálů, depresí, úzkostí atd.. Obdiv druhých lidí nedosahuje kýženého výsledku, protože jde jen o povrchní zájem, jde jen o výkon daného subjektu a nikoliv o člověka jako takového. Když bude zpěvačka předvádět dobrý výkon a hezky zpívat, lidé jí budou milovat. A když bude stát na pódiu opilá a neschopná zpívat, lidé ji začnou nenávidět a posmívat se jí. Pocit samoty a nepřijetí tedy nedokáže zahnat sebe- lepší světský úspěch. Možná jen na chvíli, ale časem lidé stejně zapomenou. Karla Gotta tolik lidí „milovalo“. Ale co doopravdy milovali? Znali Karla Gotta osobně? Věděli kdo to je? Nebo milovali svoji představu o něm a krásný hlas? Kdyby Karel Gott upadl do nějakých skandálů nebo jiných pádů, měli by stále o něj lidé zájem? Já myslím, že sotva.

Jediný možný způsob úplného sebepřijetí je skrze Boží lásku, která se nemění. „Láska“ lidská a zvláště davová je vrtkavá, je podobná loďce na rozbouřeném moři, nemá žádný stálý směr. Obdiv druhých bude vždy jen odrazem jejich vlastních představ, pokud nás doopravdy neznají. Na čem vlastně stojí jistota neměnné a stálé Boží lásky? Stojí na tom, že se cítíme být milováni? Že stále cítíme Boží pokoj? Na tom, že žijeme dobře? Že se denně modlíme a čteme Bibli? Že nekouříme a nechodíme do hospody? Že se necpeme sladkým a jíme zdravě? Že jsme pracovití? Pokud spojujeme Boží lásku s námi a naším výkonem či pocity, nikdy to stálá láska být nemůže. Protože někdy se nám daří být takový jindy ne. Někdy jsme smutní a jindy zase veselý. Někdy se dokážeme ovládat a jindy zase ne. Emoce a pocity jsou nestálé. Láska ale není pocit ani emoce. Boží láska je stálá a neměnná.

Když se podíváme na biblické postavy, vidíme že jejich růst ve víře k Bohu vždy šel skrze selhání. Vzpomeňme jen na Petrovo sebevědomé prohlášení: „I kdyby všichni od tebe odpadli, já ne.“ Už při tomto prohlášení Pán Ježíš věděl, že tato falešná sebedůvěra musí být zlomena. Vidím dnes kolem sebe mnoho křesťanů, kteří jako Petr sebevědomě prohlašují, že oni jsou si jisti spasením, protože oni by přece neodpadli. Oni žijí tak správný život, chodí do církve, modlí se, postí, vymítají démony, křtí, žijí v manželství, tak co by jim Bůh mohl vytknout? A že by odpadli? To se jim stát přece nemůže, mají svoji jistotu spasení- jistotu v sebe.

Pokud věříme, že spasení je o nás a našem výkonu, připravme se na cestu Petrovu. V selháních a pádech si Pán tříbí svůj lid. Teprve až se staneme chudí duchem, můžeme jít do Božího království. Teprve v selháních a pádech můžeme vidět, že Boží láska je větší než ta lidská. Bůh nás nezavrhne, protože děláme něco špatně. Protože jsme selhali. Bůh nás nikdy nezavrhne, protože jsme uvěřili v Jeho Syna a v to, že nás on vykoupil na Golgotském kříži. My musíme pochopit, že jsme slabí a on že je silný. Naše sebepřijetí roste společně s láskou, kterou zakoušíme. A ta největší a nejkrásnější láska, která nikdy nezanikne je láska Boží. Nedejme na pocity a emoce. Musíme být spolu s apoštolem Pavlem vnitřně zcela přesvědčení a vědět, že:

„Ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc,ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“
(Římanům 8:38-39)

Máš takovou jistotu? Pokud ne musíš projít pády a selháními abys věděl, že:

„Když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.
Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?
Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! – A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu.“
(Římanům 7:23-25)

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>